Ochota pomáhat, schopnost soucítit
Na první pohled to není hlavní důvod, proč se zajímáme o zlé zprávy. Pamatuji si, jak před lety porazil autobus starou paní u zastávky Zochova v Bratislavě. Na chodníku stál početný dav čumilů, jen já a jeden člověk jsme k té ženě šli a snažili se pomoci (konkrétně uvolnit ústa, aby se nezadusila vlastní krví). Lidé se zajímali, lidé pozorovali, pomohl málokdo.
Jenže. Člověk prehistorický se většinou setkal s tím, že když už se nějakému jinému člověku něco dělo, šlo nejčastěji o člena jeho vlastní tlupy. Pocit vcítit se do pozice toho druhého, chápat ho, trpět s ním a možná být uvnitř tak trochu vděčný za to, že se to nestalo zrovna mě, uvnitř tlupy pomáhal. Stejně jako zvědavost, je nám pocit soucítění vlastní a zdílíme ho s našimi nejbližšími příbuznými (Jane Goodallová píše ve své knize, jak divoká šimpanzí samice jednou vycítila její nervozitu a dotkla se lidské ruky v uklidňujícím gestu). Jsme naprogramováni soucítit s ostatními jedinci našeho druhu, přestože jim třeba ani nemůžeme pomoci.
Zvědavost
Většina našich nejbližších příbuzných – primátů, jsou zvědaví tvorové. Každodenní život tlupy primátů, tvoří cesta za potravou, shánění potravy, sociální vztahy. Opravdové nebezpečí hrozí jen občas, vše nezvyklé probouzí zájem. Jak lidoopi, tak i opice si uvědomují sebe jako jedince, dokáží rozlišovat mezi ostatními členy tlupy, přesně vědí, jaké má kdo postavení. Opačný příklad jsou potkani, kteří se v tlupě jako jednotlivci nerozlišují (mají společný pach, podle kterého identifikují nepřítel-člen tlupy). Když jeden potkan uhyne, ostatním neschází. Neexistuje zvědavost v rámci druhu, protože neexistují sociální vazby a neexistuje rozlišení jednotlivců v rámci skupiny. Tvrdím, že tam kde existuje rozlišení jednotlivců v rámci skupiny a vazby mezi jednotlivci, tam existuje i zájem o osud jednotlivců. Na co by jinak identifikace jednotlivců v rámci tlupy byla?
Zvědavost je další základní rys chování, který sdílíme se svými příbuznými.
Špatné zprávy jsou dobré zprávy
Bude to znít brutálně, ale smůla jednoho může být štěstím pro druhého. Podívejme se na šimpanze. Dřív si vědci mysleli, že jsou to dobromyslní, v klidu žijící vegetariáni. Pak objevili, že šimpanzi aktivně loví malé antilopy a opice. Také zjistili, že mají komplikovanou sociální strukturu a samci fyzicky bojují o pozici v rámci skupiny. Naposledy byli překvapeni příhodou, kdy jedna tlupa šimpanzů dokázala v průběhu několika let doslova vybít sousední skupinu. V praxi to vypadalo tak, že skupina šimpanzů "patrolovala" na hranicích území, potichu vnikla na území cizí tlupy a když se jí podařilo objevit osamělého jedince vedlejší tlupy, zmlátila ho natolik, že na následky zranění uhynul. Když se zamyslíme, člověk dělá celou svoji historii to samé. Lidské tlupy (jedno, jestli mluvíme o státu nebo o dvou sousedních vesnicích) spolu soupeří, válčí, smrt jedněch může znamenat uvolnění životního prostoru pro ostatní. Pokud náš soused zemře bez potomků, můžeme ve skrytu duše doufat, že se nám podaří osít jeho půdu, zabrat jeho stáda, obydlet jeho dům. Je to nepříjemné, nebudeme si to chtít přiznat ani sami před sebou, ale myslím, že toto je jeden z podvědomých důvodů, proč se zajímáme o zlý osud lidí, které ani neznáme.
Hledání zkušeností
To, že se zajímáme, co se komu vzdálenému stalo špatného, nám umožňuje učit se a chybu dotyčného neopakovat. Jak kdosi jednou řekl: "Každý pitomec se dokáže učit na svých chybách. Chytrý člověk se dokáže učit na chybách těch druhých." Sledování chyb druhých nám pomáhá je nedělat. Nemyslím, že to je vyloženě hlavní důvod, na druhou stranu ho nechci ani zcela ignorovat.
Myslím, že naši fascinaci špatnými zprávami způsobuje mix výše uvedených bodů. Jen se už dnes nedozvídáme pouze to, co se stalo v nejbližší vesnici, čtvrti nebo městě - špatné zprávy k nám díky médiím chodí z celého světa. Svět je však jen takový, jakým jsme si ho udělali. I média jsou jen taková, jaká jsme si je udělali. Za to, jací sme my, nemohou. Nikdo za to nemůže. Jsme lidé, nejsme dokonalí a ani svět, ve kterém žijeme, není dokonalý. Nikdy nebyl.
P.S. Trocha pozitivna. Fakt, že i přes množství komunikovaných katastrof lidé dál žijí, smějí se, baví a radují, dokazuje, že jsme novým situacím přizpůsobivý a psychicky odolný druh. Máme právo volby se záplavě negativních zpráv vyhnout. Nemusíme číst bulvár, nemusíme poslouchat televizní noviny. Nemusíme mít depresi z toho, kolik spadlo letadel, nepotřebujeme přesně vědět, kolik bylo mrtvých. Stačí na takové zprávy neklikat (a své děti naučit to samé). Tvořme si zprávy sami. Život náš, naší rodiny, našich přátel a našeho bezprostředního okolí, je přece sám o sobě zajímavý dost.
