Richard Dawkins: Příběh předka (recenze knihy)

Stručně, kniha Příběh předka patří mezi nejkomplexnější knihy o evoluci, jaké jsem kdy četl. Je poněkud atypická tím, že autor začíná v současnosti a postupuje stále hlouběji a hlouběji do minulosti. Lidem jsou věnovány strany 61 až 123, okolo strany 165 jsou o společném předku s gibony (u pasáži o gibonech autor píše: "čtenáři by teď měli buď na dalších třináct stran pořádně promazat mozkové závity, nebo přeskočit na stranu 188 a k této povídce se vrátit, až si budou chtít procvičit neurony"). Okolo strany 290 máme společné předky s vačnatci, okolo strany 377 se přidávají obojživelníci, okolo strany 583 potkáváme společné předky s žahavci (koráli, medúzy), nakonec se přes eubakterie dostáváme až ke vzniku života. Problém ve čtení ani tak nespočívá v náročnosti jednotlivých kapitol (na druhou stranu, člověk, který se orientuje v zoologii, antropologii a evoluci méně než já, to samozřejmě bude mít těžší), ale ve faktu, že se jedná o velmi široký záběr (okolo strany 600 jsem začínal nestíhat). Přesto je to výborná kniha.

Originál vyšel v roce 2004. Text je opatřen poznámkami pod čarou od autora, recenzenta a překladatele (takže, pokud se od roku 2004 do roku 2008 objevila nějaká nová teorie, dozvíme se to). Jak v samotném textu, tak i v poznámkách pod čarou jsem našel spoustu informací, které jsem nevěděl. Paradoxně, večer před tím, než Sme zveřejnilo příspěvek o objevu trpasličího nártouna jsem o nártounovi četl v této knize a dozvěděl se teorii, proč jsou jeho oči tak velké. Totiž noční savci mají v oku světločivou vrstvu, která odráží světlo zpět a umožňuje lépe využívat tu trochu světla, která je v noci k dispozici (proto jejich oči při posvítění lampou v noci svítí). Primáti jako denní živočichové tuto světločivou vrstvu nemají (zjevně ji ztratili) a nártounům se, přestože přešli zpět na noční život (že jejich předky byli denní živočichové dosvědčuje fakt, že mají, stejně jako většina ploskonosých opic, systém barevného vidění), již znova nevyvinula. Proto mají jedno oko stejně velké jako svůj mozek. Aby dosáhli stejného výsledku, jako noční živočichové se světločivou vrstvou, musely se jim vyvinout obrovské oči (v poznámce k nártounovi je mimo jiné zmínka o racku galapážském , který je "prý" jediný noční racek na světě!!!?).

Celou knihu autor zdůrazňuje svůj nesouhlas s názory, které vývoj jednoho druhu z druhu druhého definují tak, že se rodičům, například rodu Australophitecus, narodil potomek Homo. Nesouhlasí s přesně definovanými hranicemi, tvrdí, že přesné hranice mezi druhy se nalézt nedají a ani neexistují. Uvádí velmi zajímavý případ racka stříbřitého a racka žlutonohého - dvou v Británii zřetelně odlišných druhů, které se, přestože se často potkávají, mezi sebou nekříží. Autor je uvádí jako příklad "prstencového druhu". Doslova: "Pokud se vydáte ve stopách populace racka stříbřitého na západ do Severní Ameriky a dál kolem světa přes Sibiř a zpátky do Evropy, všimnete si něčeho neobvyklého. "Racci stříbřití" vypadají cestou kolem pólu stále méně jako racci stříbřití a víc jako racci žlutonozí, až se ukáže, že náš západní racek je ve skutečnosti opačným koncem prstencového kontinua, které začalo u racků stříbřitých."

Velmi často se v kapitole o některém konkrétním živočichu najde paralela s námi. V tzv. "pávově povídce" na straně 338 uvažuje autor mimo jiné nad tím, proč máme velký mozek (další úvahy jsou o lidské "nahotě" a dvojnohosti), což je pro mě zajímavé, protože jsem nedávno na tomto blogu napsal Velký mozek je sexi . Docela mě potěšilo, že autor zmiňuje jako jednu z možností pohlavní výběr: "Lidská mysl je z tohoto pohledu mentální obdobou pavího ocasu." V tzv. "rypoušově povídce" na straně 266 zase Richard Dawkins přemýšlí, zda jsme jako druh spíš monogamní nebo spíš polygynní nebo dokonce polyandričtí (moje vysvětlení: polygamie se dělí na polygynii - jeden muž na víc žen a na polyandrii - jedna žena na víc mužů). Zmiňuje Etnografický atlas G. P. Murdocka z roku 1967, který obsahuje detaily o 849 společnostech z celého světa. Z těch 849 společností bylo 137 monogamních, 4 polyandrické a 708 polygynních (polygynní společnosti se pak dělily zhruba rovným dílem na ty, kde je povolena, ale zřídka praktizována a na ty, kde byla normou). Přemýšlí nad pohlavním dimorfismem člověka (i když u člověka pohlavní dimorfismus rozhodující být nemusí, možná jsme odklonili "od pouhé velikosti a hrubé síly k ekonomické moci a politickému zastrašování"), předků a nejbližších příbuzných. Zajímavý graf, porovnávající velikost varlat a tělesnou hmotnost, dokazuje, že člověk nepatří mezi druhy s kompeticí spermií (spermie nesoupeří, nejsme promiskuitní jako šimpanzi, například). Znamená to, že jsme buď homogenní nebo žijeme v harémech.

Na Richardu Dawkinsovi je sympatické, že otevřeně hovoří svůj názor. Osobně se mi velmi líbila kapitola popisující tzv. kambrijskou explozi, kde u třetí hypotézy (náhlá exploze - "nové kmeny vznikly náhle, víceméně přes noc, v jediném makromutačním skoku") píše: "nechci riskovat, ale klidně sním svůj klobouk, najdou-li se někdy důkazy". Stejně tak se poměrně jasně vyjadřuje o lidech, popírajících evoluci, jejich argumentaci "nazval "důkazem založeným na osobní nedůvěřivosti", protože se v něm stále dokola opakuje totéž: "Já osobně si přirozený sled událostí, který by vedl k tomu a k tomu, nedovedu představit, proto to a to muselo vzniknout nadpřirozenou cestou.""

Přečtěte si sami (tato kniha doopravdy není špatná investice). Já nakupoval v Auparku v knihkupectví Panta Rhei. Na webu je třeba tady .