Jedenáct dní, které začínají sporem Agamemnóna s Achillem, najslavnějším řeckým bojovníkem před Trójou. Stručný obsah Ílias: Agamemnón ze zášti nad Achillovou popularitou a vlivem (muži poslechnou Achilla na sněmu) sebere Achillovi dívku zajatou v bojích, kterou Achilles miluje. Achilles ho nazve psem a mnoha dalšími nelichotivými slovy a zapřísáhne se, že už nebude bojovat. Řekové prohrávají. Trójané se dostanou až k řeckému táboru (hurá, Achilles nebojuje, nemáme strach). Agamemnón dává najevo, že dívku vrátí, omluví se a ještě Achilla obdaruje. Achilles zůstává ve svém hněvu zatvrzelý. Patroklos si obléká achilleovu zbroj a je zabit Hektórem. Achilles zabije v souboji před trojskými branami Hektóra a jeho mrtvé tělo vláčí za svým vozem. Priamos (trójský král), přichází potají do Achillova stanu, líbá mu ruce a nohy a prosí o tělo syna. Achilles mu ho vydá. Homér končí své vyprávění hektórovým pohřbem.
Co vlastně chtěl básník říci? Achilles je hlavní postava toho všeho. Nejlepší bojovník, hrdina, ponížený, uražený. V okamžiku, když se Agamemnón Achillovi omlouvá a je ochoten veřejně přiznat svou chybu, by měl Achilles omluvu přijmout. Jenže Achilles „překročí míru", usmíření odmítne a trestem za to je Patroklova smrt. Když Achilles zabije Hektóra, zapřísahá se, že ho Trójanům nevydá a přihodí ho na podpal Patroklovy pohřební hranice. Jenže pak klečí před Achillem ve stanu Priamos. Starý král, který líbá ruce a nohy vraha svého syna a prosí o jeho tělo. Starý král, který nemá co ztratit a jeho život mu už je lhostejný. Starý král, který riskuje vše, pro šanci pohřbít svého syna (úplně přesná pasáž ve filmu: „Vrať mi ho zpátky. Dovol mi umýt jeho tělo. Dovol mi dát mince do jeho očí."). Achilles chtěnechtě mění názor. Vzpomene si na svého starého otce (ve filmu je jeho otec mrtev, ale v Ílias žije). Sedí proti starému králi a obdivuje jeho vznešenost. Vrátí Priamovi s poctami hektórovo tělo a zaváže se dodržet dvanáct dní příměří. Nejpodstatnější část Ílias. Achiles není pouze nejlepší bojovník a hrdina. Achilles je lidský. Je také člověk. To nám přes propast tří tisíciletí zděluje Homér.
Prokletí filmu Trója je, že všichni očekávají deset let války a málokdo zná děj Ílias. Mě film Trója absolutně uspokojil, protože vystihuje to, co považuje za důležité Homér (Homér končí hektórovou smrtí - to, co se dělo pak, už nestálo za opěvování, to byl masakr).
Prokletí filmu Trója je, že všichni očekávají desetileté obléhání města. Jenže v Ílas je scéna: „Král Priamos pozval Helenu k sobě a ona mu pak z výše ukazovala jednotlivé achajské hrdiny, kteří stáli před vojskem," (převyprávění od Jana Pilaře z roku 1979, strana 48). Pozor: toto Homér popisuje v desátém roce války. Scéna má smysl pouze, pokud Řekové právě přitáhli před Tróju - pokud ji obléhají už deset let, je to nelogické. Před pár lety vyšla kniha, která se jmenuje Nový boj o Tróju. Autor klade několik otázek: Pokud byla Trója jen jedno město, jak to, že měla tolik spojenců? Neodkryl Schlieman pouze akropoli (horní palácovou část města)? Nebyla Trója mnohem větší? Proč považovali Řekové vítězství v této válce za tak důležité? Jedna z nehomérských zpráv, která by mohla být o trójské válce popisuje, že Řekové prý kdysi zastavili jakousi velmoc, „zpupně se valící" středomořským světem. Vydali se na velkou zámořskou výpravu a proti svému očekávání zvítězili (že bylo vítězství nad Trójou nečekané, je zjevné, vítězové ho nedokázali politicky využít - archeologické nálezy hovoří o úpadku téměř všude a konečně, neslavné návraty hrdinů z Tróje popisuje i Odysseia).
Kniha Nový boj o Tróju rozvádí teorii, podle které byla Trója centrem rozvíjející se říše na maloasijském (tureckém) pobřeží. Má to logiku. Řekové deset let válčili se spojenci Tróje. Desátý rok přitáhli k městu. A dobyli ho lstí nebo zradou. Nečekali vítězství, ale zvítězili (možná chtěli udělat jen „bu-bu-bu"). Válka v Tróji byla posledním zaznamenaným konfliktem, ve kterém Řekové používali bojové vozy. Poté tento styl válčení zaniká, zaniká stavba pevností s „kyklopskými hradbami" (viz. Mykény), mnohé výrobní postupy (včetně výroby pohárů) budou zapomenuty, řecká kultura a společnost se mění. Pokud si představíme básníka, několik desítek let po Trójské válce vzpomínajícího s nostalgií na „starý zlatý věk" vznešených králů, má logiku, že právě tehdy vzniká Ílias.
Ve světle tohto všeho zatím shledávám film Trója nejpřesnějším vylíčením trójské války. V rámci možností je realistický. Účesy, oblékání, hudba. Válcové kónické sloupy akropole v Tróji jsou dělané podle sloupů v paláci Héraklionu na Krétě (které jsou o cca 300 let starší, než Trója, ale v zásadě mohou odpovídat), motiv býčích rohů se v té době po středomoří objevoval často. Mnoho staveb a soch bylo kolorovaných. Nesedí mi pouze dvě drobnosti: za prvé, v jednu chvíli se ulicemi Tróje mihnou dvě lamy (jihoamerický to živočich, který v Tróji roku 1180 před Kristem nemá co pohledávat), za druhé, zlatý lukostřelec Apollón, kterému Achilles zpupně usekne hlavu, patří stylově do klasického období cca 800 let později. Některé sochy mají příliš plastickou zadní část těla (všeobecně, čím starší středomořská socha, tím je stylizovanější, tím méně je v pohybu - a protože se původně sochy stavěly zadní částí ke stěně, tím méně má vypracovanou zadní část).
P.S. Heinrich Schliemann „objevitel" Tróje. Doporučuji opět knihu Nový boj o Tróju. Schliemann byl úspěšný obchodník, který věděl, jak lidé milují legendy. Když vydělal dost peněz, uvažoval, jak by se zviditelnil. A vrhl se na archeologii. Na všechny lokality, které „objevil" ho upozornil někdo jiný (v případě Tróje Schliemann dodatečně upravil svůj deník, aby to vypadalo, že na místo naleziště přišel sám). Až do doby, kdy se pustil do vykopávek, nic nenaznačuje, že by se jakkoli zajímal o archeologii (v jeho početné korespondenci o tom není ani zmínka - jeho vysokoškolská práce dokazuje, že nedokázal řecky napsat správně jedinou větu - ačkoli o sobě píše opak). Svého otce popisuje jako otce, který mu v dětství daroval knihu, jež způsobila schliemannův zájem o Tróju. Ve skutečnosti byl jeho otec pravděpodobně opilec a hrubián, který utýral schliemannovu matku k smrti. O oné slavné větě „až budu velký, já tu Tróju najdu" není nikde ani zmínka a pravděpodobně se jedná o součást Schliemannem vytvořeného mýtu. Na druhé straně Schliemann měl na rozdíl od jiných archeologů snahu jít „přímo k věci" a archeologické práce byly na tehdejší dobu organizovány profesionálně. Nebýt Schliemanna, asi by se archeologové nedostali v Tróji tak rychle do spodních vrstev. Pro Schliemanna pracovali za tučný honorář různí archeologové - ale pod podmínkou, že jejich jména nebudou nikde uvedena (ti samí archeologové pak na svoje vlastní články, podepsané Schliemannem, psali recenze). Schliemann nebyl první, kdo přišel na to, kde leží Trója - ncméně ji vykopal. Příběh jeho zájmu o Tróju je celý mýtus - nicméně zpropagoval toto město v očích celé evropské veřejnosti. Bez něj by se to nestalo. Je to zajímavý příklad, jak z touhy po prosazení sebe sama a manipulace s daty, může vzniknout pozitivní výsledek.
