Českou Kanadu bych orientačně zasadil do obdélníku ohraničeném městem Jindřichův Hradec,
nádražím v Nové Bystřici,
pivovarem v Dačicích a
vstupní halou informačního centra ve Slavonicích.
Start jsme ale měli o kousek dál. Jaroměřicích nad Rokytnou. Famózní zámek ze všech pohledů.
Zámecký park taky dobrý...jen ty hranaté stromy...
Českou Kanadu můžete prosvištět třeba i vlakem
a pokud jste ještě línější, počkat na autobus
Slavonice. Nejdříve jsme základní tábor prozkoumali zhora
a potom v podzemí. Razilo se 300 let a denní posun kutnohorských havířů byl 5 cm. Čtete dobře. Stálá teplota v libovolném ročním období 10 stupňů. Ideální na chlazení lahváčů...nic pro klaustrofobiky.
ale ani v úzkých uličkách 8 metrů pod zemí nemusí být špatný výhled.
Všude kapalo a místy voda sahala až ke kolenům, tak čvachtani vyfasovali slušivé oblečky. Když vylezli, byli pod žhavým sluncem předmětem údivu i obdivu.
Na zemi je přecejenom lépe. Zvlášť když slavonické náměstí je víc než pozoruhodné.
Až z toho návštěvník může někde v rohu i zkamenět
nebo zabloudit v uličkách.
Ale cyklista je neposedný. Vždyť stačí popojet třeba jen do Maříže, která se právem chlubí keramickou dílnou. Vyberete si přímo na místě bílý základ
z palety namícháte oblíbené barvy
a výsledek Vám na závěr vypálí.
K výčtu k navštívených míst samozřejmě patří také hrad Landštejn i
žíznivá zastávka v restauraci, která je spojena s kostelem. Kdo ví, jestli to nahoře vůbec vědí.
Do plánu zapadla také návštěva zámku v Jemnici. Při běžném pohledu si turista řekne...podobných jsem už pár viděl,
ale při návštěvě interiéru se opraví...tak to jsem ještě neviděl. Nemusí být válka, vojací umí ničit i v míru. A nemusí mít ani zbraně.
V Písečné jsou patrně dodnes.
Rudolec chátrá bez jejich pomoci. A to se mu říká Malá Hluboká.
Pak už jen pár kilometrů a jste v místech, kde by Vás za komančů zastřelili. Dávali za to dokonce metál. Dnes je ale naštěstí všechno jinak. Blízkost hranice neprozradí kulky svištící kolem hlavy, ale opuštěné celnice a
prozradí kvalitní silnice.
Mají tam zámky jako my a
stejně tak opravují jejich nádvoří.
Jen domy a návsi mají trochu jinou architekturu.
Zákoutí jsou ale podobná jako u nás,
ale životní jubilea jsou tu ohlašována veřejně.
Také přístup do stavení je netradiční.
Ne všemu jsme prostě rozumněli.
Zvláštností je nebývalý počet polních božích muk. Blízko hranic s Českem jsou však dvířka na mříž a zamčena. Kdoví proč.
Ještě jsme se mrkli do Vídně
a z pochopitelných důvodů spěchali zpět.
Avizo o návratu do Česka nám podal stav silnic a také farma plná bizonů. Však už na nás čekali v základní vítací pozici
Před našim příjezdem řádila v kraji vichřice, za kterou by se nemusela stydět ani Kanada,
ale nám už nebe nabízelo modrou barvu a rybníky klidnou hladinu.
Nemusíme Rakušanům všechno hned závidět i česká stavení jsou krásná.
Zrovna probíhaly žně.
Pro všechny, kteří na zrnu pracovali, bylo osvěžení zbožným přáním, ale my kombajny neřídili a osvěžujících rybníků bylo všude dost,
třeba přímo pod kostelem.
Nabídka rybníků je však mnohem širší.
Poslední den už jenom lehká snídaně
a rychle domů. Samozřejmě se zastávkou v Telči.
Když otevřete okno, při troše fantazie se Vám objeví celý svět
