Před startem jsme se zkušení poradili nad mapou.
Nejenom pitný režim je pro cyklistu zákonem...povšimněte si misky...kdo okusil jedinou papričku, musel se dlouho hlídat, aby si nepromnul oči a nejen oči...
zaplatili jsme pro Čechy neznámými penězmi
a po informaci, že sběrači raněných se již rozešli na svá místa, bylo putování slavnostně odstartováno.
Hned po prvních kilometrech se nám do cesty postavil vodní tok. Most však byl teprve budován.
Nezbylo, než to vzít po dně. Velitel šel příkladem.
Další nástrahou bylo kukuřičné pole.
Po těchto útrapách jsme konečně dorazili do Podhájsky, místa vyhlášených léčebných pramenů.
Druhý den byl náročnější, ještě víc než jsme očekávali. V Komárně jsme přejeli most přes Dunaj
a jeho přítok
a zastavili v Komaromu na náměstí. Čas jsme měli dobrý. Podle šavle usochaného velikána maďarských dějin jsme si uvědomili, že to nejtěžší máme teprve před sebou.
Že jsme v Maďarsku, nám bylo jasné hned, a od té doby...jsme skoro ničemu nerozuměli. Je zajímavé, že pár metrů za hranicemi na dotaz o směru nebyl místní domorodec schopen ani ochoten vyprodukovat jediné mezinárodní slovo, natož slovenské písmeno, kdežto hluboko na slovenském území...tomu bylo občas stejně. Pokud to některým Slovákům vadí....nedivil bych se, také bych nebyl nadšen domluvit se na Českomoravské Vrchovině jen německy.
Teplota ve stínu 36 stupňů a maďarské roviny pro kola auta a vlak, ideální podmínky pro pohodovou jízdu čímkoliv. Snad pouze na lodi to mohla být otrava.
Po celou dobu nám znělo v uších, že pitný režim je nezbytný.
Jakmile jsme někde spatřili pramen, byl to povel k zastávce.
Připadně jsme si vypomohli desetikilovým melounem
nebo se vykoupali v Dunaji. Ani nevíme, jestli se to smí.
Odměnou po 70 km úmorného šlapání nám byla po 70 km krása v Ostřihomi, maďarsky Esztergom. Nejdříve předkrm,
a pak dominanta města a největší katedrála v Maďarsku...jak jsme nicotní...
Pohled ze slovenské strany.
Další den nás čekala časovka. Rozhodčí byli ukryti všude.
Cíl časovky byl u kamaráda ve sklípku, kde jsme se učili, otvírat šampaňské šavlí....ale protože obávaná zbraň se nám jízdou někde ztratila, musel postačit kuchyňský nůž. Nejdříve jsme si ale nechali vystavit potvrzení, že zkušebního materiálu je dostatek,
trochu se zastříleli
a výcvik pod dohledem už ostříleného lektora mohl začít. Tento způsog otevíránláhví se jemneje sabráž, francouzky sabrage a byl oblíbený zvláště za doby nepoleonské.Napoleon o šampaňském říkal,Vítězstvím si ho zasloužíme, při porážce ho potřebujeme. Sek čepelí je veden po láhvi v místě švu směrem k hrdlu, tak aby hrana narazila na skleněný okroužek na konci.
Byli jsme tak zaujati v naší činnosti, že nepovšimnuta zůstala nejenom protiletadlová palba, ale také dopad rakety SS 20 v naši bezprostřední blízkosti.
Ale pozemnímu útoku jsme postvili pevnou hráz.
Veškerá snaha smýt naše stopy hned po odjezdu byla marná.
Závěrečná etapa na slovenském území už byla ve znamení relaxační jízdy, stále z kopce podél Hronu.
Nejeli jsme nijak rychle. Informace pro sběrný vůz, že jsme v pořádku, byla předávána pokynutím ruky.
Pokud na Slovensku platí podobná silniční vyhláška, nebyl tento mánévr zrovna košer.
Ale ani my jsme se občas zrovna nevyznamenali, a to byla snad jediná informace, které jsme v Maďarsku rozumněli.
Předjížděli nás i kombajny...Tento manévr zaváněl. Fotka je pořízena za jízdy zhruba v ose předních kol stroje. Nedošlo mi, že délka kombajnu neni dána jen hnací jednotkou.
V Hronském Baňadiku jsme obdivolali vyhlášenou vysílací věž,
ale i klášter bez věže.
Pokud Jiří Schelinger marně hledal Dům holubí, my jsme ho našli. Stojí v Levicích skoro přímo v centru.
Na cestu do vlasti jsme použili opět vlak. Díky Českým drahám, které zapomněly do vlaku zařadit vůz pro kola, ač jsme nejenom my měli zaplacenou rezervaci, cestovaly naše kola jako v bavlnce. Na dokreslení snad jen výrok jednoho z cestujících...do Boha..bicikle sadajú a ja stojam v uličke jako kokot.
Vrátili jsme se v pravý čas. V Bílovicích nad Svitavou právě narazili svatojánské.
Trošku jsme ošálili zdravou výživu,
ale všem bylo fajn. Únava přímo vyzývala dát cigáro a prašit s sebou do libovolného stínu.
