Stal sa zo mňa vášnivý čitateľ, s najlepším kamarátom zo základnej školy sme predbiehali, kto prvý bude mať knižku prečítanú. Knihy sa menili, aj ich vône. Traja pátrači a Pán Tragáčik voňali celkom inak ako Sherlock Holmes a Hercule Poirote, či Ludvik Souček a jeho záhada jantárovej komnaty.
Zapisovali sme si koľko kníh sme už prečítali, kto je lepší a viac ich prečítal. Pokračovali sme 10x sci-fi - výber z amerických poviedok, 13 x sci - fi - výber z ruských vedecko-fantastických poviedok. Kultový boli Arkadij a Boris Strugackij a ich piknik na ceste. Roald Dahl , Philip K Dick, Isaac Asimov to boli hrdinovia stredoškolských čias.
V ôsmej triede na základnej škole som náhodou v knižnici objavil rozprávkovú knižku aj pre dospelých od Hermanna Hesseho - Podivuhodné posolstvo z inej hviezdy. Na základnej škole som mal problém ich dočítať, ale prišla stredná škola a Hesseho rozprávky mi učarovali tým, ako v nich Hesse ukryl za rozprávku skutočné tajomstvá života.
Potom to už išlo Knulp, Demian, Narcis a Goldmund. Všetci sme rozprávali o Stepnom vlkovi, no nik ho nikdy nečítal, nedal sa vtedy zohnať. No najviac aj dnes po rokoch ma uchvacuje jeho útla knižočka krátkych úvah a čŕt najintímnejšie stránky všedného dňa tohto autora.
Knižočka Malé radosti vonia básnictvom a umením a radosťou dať životu vzlet, ponímať ho ako niečo radostné, ako slávnosť. To, že si bohvieako ceníme každej minutý, uponáhľanosť, ktorá za všetkého predurčuje náš spôsob života, je bezo sporu najnebezpečnejším nepriateľom radosti píše vo svojej poviedke Malé radosti Hesse.
„Někdy, když tak za večera sedím na svém trpasličím balkónku a vzhlížím k mrakům, které tam na druhé straně plují zrovna v mé výšce, jsem skoro spokojen. Vidím svět ležet pod sebou a myslím si: můžeš mi být ukradený. Neměl jsem v tomhle světe štěstí, nepřizpůsobil jsem se mu, jak se patří, a on mi mou nechuť bohatě opětoval a oplatil. Ale neutloukl mě.
Ještě žiji, postavil jsme se mu a vydržel, a i když jsem se nestal úspěšným továrníkem nebo boxerem či filmovou hvězdou, stal jsem se tím, co jsem si jako dvanáctiletý chlapec vzal do hlavy: básníkem. A mimo jiné jsem se poučil, že svět, když od něho nic nechceme a jen ho tiše a bedlivě pozorujeme očima, je nám schopen nabídnout leccos, o čem ti úspěšní, ti miláčci osudu neví ani zbla. Moci jen přihlížet je znamenité umění, rafinované, léčivé a často velice zábavné." Ukážka z poviedky Večerní mraky z knihy Hermanna Hesseho Malé radosti.
