Třikrát jsem měl tu čest potkat Jána Kuciaka. Stalo se ve třech ročnících konference Úskalia žurnalistickej a masmediálnej komunikácie v súčasnosti, které spoluorganizoval v Nitře. Organizátorské i hostitelské role zvládal perfektně, ale nejvíce mě zaujal jako schopný řečník a badatel. Měl by nyní před sebou poklidný akademický život, kdyby nevybral jinou cestu. Intelektuální schopnosti na to měl.
V prvním ročníku (2014) jsme vystoupili v stejném panelu, Ján s příspěvkem Zahraničné politické spravodajstvo v slovenských a českých denníkoch. Hned poté jsem zastavil u něj - chtěl jsem ho pochválit za analytickou přesnost a přehledný způsob, jak prezentoval svá data. (Nechal si potom přeposlat moje blbosti o internetové diskusi: jestli jen ze zdvořilosti, nevím, a nedozvím). Vzpomínám, že jsme mluvili o dvojnásobném prokletí zahraničního zpravodajství v zemích jako jsou Slovensko a Česko, kde tradiční nevýhoda malých trhů a logicky vyplývající menší velikosti redakcí je vposledku zvýšená cílenějším chováním inzerentů - kdy peníze sledují počty kliků, na úkor "marginálních” rubrik jako je zahraniční zpravodajství. Stalo se z něj převážně “sedící” zaměstnání, a ten typ práce evidentně Jána nebavil (jak později vysvětlil v rozhovoru pro studentský časopis Občas nečas). Vybral si jinou cestu.
O dva roky později, na posledním ročníku konference, už referoval o investigativním novinářství, což se, jak známo, mezitím stalo jeho povolání. Méně známo je fakt, že si uvědomil důležitost předávat své znalosti a zkušenosti, a až do své smrti učil investigativní žurnalistiku jako externí odborník z praxe v rámci magisterského studia. Neměli bychom zapomenout na Jánův druhý profesní život, mezi úvahami o významu jeho smrti pro podmínky novinářské práce, pro budoucnost koaliční vlády anebo pro samotný charakter slovenské demokracie. Zůstává po něm skupina studentů a studentek, kterým chybí učitel. Chybí jim taky odvaha pokračovat ve studii investigativní žurnalistiky? Bylo by jen pochopitelné, kdyby ano. Ale pokud se má bát nastupující generace investigativců, byla by hmatatelná prohra demokracie.
Jeden praktický způsob, jak úctit Jánovu památku, by byl, kdyby přední slovenští investigativní novináři chodili střídavě do Nitry během zbytku letního semestru a vedli besedy se studujícími Jánovu nedokončeného předmětu. Protože nejen ten článek nechal nedokončen.
