Duka vidí históriu sekularizácie v osvietenstve, alebo liberalizme 19.storočia tak, že: sloboda bola chápaná ako „od náboženstva"; cirkvi vytláčané a diskriminované (preto sa podarilo zamlčať jakobinsku diktaturu). Nová vlna sekularizácie Západu koncom 60. a začiatkom 70. rokov 20. storočia vyústila do „belle epoque" po páde berlínskeho múru. Jedná sa tu o proces, ktorý čím ďalej tým viac odlučuje verejnú spoločnosť od náboženstva.
Napriek tomu však Duka naše postkomunistické krajiny obhajuje, oproti Západu, pretože: „ formy militantního sekularismu nejsou zdaleka tak výrazné v postkomunistických zemích a to především proto, že způsoby s kterými militantní sekularizmus pracuje, jsou až příliš zjevné a podobné těm, které jsme prožívali v době komunistického útlaku a nesvobody. Také i proto, že tímto způsobem pracují některá media a lidé, kteří se podíleli na udržování komunistického systému. Často nejsou schopni ani změnit socialistický slovník, tzv. svou ´ptydepe´".
Zaujímavý je jeho dosť nevšedný názor, že „ oslabení tradičních církví a náboženských společností v současné Evropě, bylo by snadné argumentovat katastrofálním demografickým poklesem, který je nutně také příčinou hospodářské krize".
Dukova definícia sekularizácie: „autonomní poslání světských skutečností, či světskost má své místo jedině v křesťanství. Ježíšovo odmítnutí božské hegemonie císařství dostalo v dějinách Evropy a samotného křesťanství různé podoby, ale bylo vždy přítomné (tu si povedzme, že ide práve o mnohými ľuďmi akoby za vlasy priťahované poznanie Božej vôle, teda vysvetľovanie všetkého, čo sa deje, akoby mali mobil do neba). Autonomie světskosti a nutnost jejího respektování šlo vždy ruku v ruce. Nebylo však a není ani snadné dnes ustanovit pevnou rovnováhu. Shora zmíněné formy náboženského života (islám, hinduismus...) prakticky nikdy tuto otázku nenastolily a nevěřím, že by přinesly v té podobě, jak je známe, opravdové a šťastné řešení. Přináší je tedy ateistický či postmoderní relativizmus?
V tomto kontexte Duka vyčíta kresťanskému svetu: „Právem lze připustit, že výrazná rezignace na racionalitu způsobila, že křesťanství není schopné vést dostatečný a potřebný dialog se současným světem v době radikální proměny."
Čo sa ateizmu týka, pokúša sa pražský arcibiskup vysvetliť jeho pohnútky takto: „Bludný kruh ateizmu, který odmítal Boha nejprve na základě rozumu, poté z důvodu voluntaristických (svoboda jednotlivce, svoboda tříd - odstranění vykořisťování), či bezuzdného hedonismu, je kruh vnitřně uzavřen a podle mého soudu není schopen další argumentace. Může se pouze pohybovat v bludném kruhu v Hegelově spirále."
Nakoniec dodáva? „A tak s překvapením musíme konstatovat, že opravdu žijeme v postateistické době, přes zmíněné reakce a usilovnou snahu vytlačit náboženství z veřejné scény. Fundamentální náboženská neznalost určitých společenských a politických vrstev neschopná rozlišovat, si však neuvědomuje, že zápas o instituce, jako je rodina, obec, či lidská důstojnost, práva člověka, právo dítěte na biologickou matku a otce, jako i obhajoba role muže a ženy, jsou biologickou, psychologickou, kulturní i společenskou daností a nejsou to projevy náboženské víry (toto je malá kritika do vlastných rad, hlavne pre hnutia, ktoré sa pokúšajú unikať zo sveta- aj keď niekedy im dám rád za pravduJ)."
Tu prikadá Duka aj teologický výklad: „Jde o obhajobu pozemských skutečností, s kterými křesťanství musí počítat, protože je náboženstvím Boží inkarnace, v které se Bůh setkává se světem. Zničením těchto zmíněných hodnot neubráníme sekularizaci západní kultury v pravém slova smyslu, ale otevřeme dveře a připravíme cestu těm proudům, které zcela potlačí zmíněnou autonomii světskosti." (nikto nemôže povedať, že atentátnici z 11.9.2001 neboli hlboko veriaci ľudia!-pozn. blogera)
Dukov apel na dialóg vyúsťuje do názoru: „Myslím, že právě mediální dálnice nám může pomoci k tomu, abychom reflektovali skutečnost a nebyli naivně reakční ve smyslu naivního návratu do minulosti, kdy militantní ateistický sekularizmus umožnil nástup totalit, které proměnily dvacáté století v temný a krutý věk. Ptejme se, jak budou hodnotit generace po nás etapy, v kterých jsme prožili většinu našeho života (náboženský človek vidí aj predpovede z Fatimy 1917, ale hlavne výzvu pre budúcnosť).
Pre náboženský dialóg so svetom je potrebná aj teologická hĺbka: „V tajemství inkarnace nalézá sekularita svůj plnohodnotný smysl a cíl. Sekularita, která potlačí či vytlačí transcendentno ze života jednotlivce či společnosti, není schopna dát smysl životu a činnosti jak jednotlivce, tak společnosti. Myslím, že bude čestnější zbavit nás depersonalizace, která ovládá svět a vrátit nám význam těchto maskou zakrytých termínů: Bůh a svět. To je téma lidského přemýšlení. To je osudové téma života. A proto na kříži setkává se Bůh a člověk. Chcete-li Bůh a svět. Vyhnání krucifixu je vyhnáním smysluplnosti lidského života a vše se může proměnit v chaos. Onen bludný kruh platí i pro naši budoucnost."
Dukova výzva na dialóg by nemala ostať len v rámci nemeckého prostredia, ktorému bola určená, ale hádam by mohla pomôcť aj našemu, dokonca slovenskému dialógu s ľudmi dobrej vôle.
