Prechádzam cez veľké trasovisko. Komáre a kilometre jemného, tichého, plochého, dva-tri metre hlbokého kašovitého trasu. Iba roztrúsené trsy tvrdých ostríc a tráv sa tvária ako nášľapné kamene. (Alebo nášľapné pasce – podľa druhu rastliny.) Aj najtvrdšie z tých "kameňov" sa však pod mojou poloťažkou pomaly zabárajú a nútia ísť ďalej. Príliš neotáľať – chladná organická kaša tamdolu má už v pamäti pár váhavých strelcov. Ale ani nenáhliť – splašené kozy si pamätá rovnako dobre. Ak chcem spraviť ďalší krok, musím jednak poznať tú ostricu, na ktorú stúpam, a druhak dobre odhadnúť dĺžku a ráz kroku. Lenže každý trs je iný. Každý krok, celé trasovisko je tak nedozierne premenlivé, že spoľahlivo spoznať či odhadnúť tie veci jednoducho nemám šancu (a veľmi ani čas – think of sinking:). Takže mi nezostáva iné, ako pri každom kroku vždy aj trocha veriť. Pri každom kroku bez záruky, no o to viac za ruky s poznaním a odhadom. A vždy práve v to, že práve tento – a tento – a tento vyhliadnutý trsík bude dosť pevný (a milý:) a sa nevychýli a udrží ma aspoň tých pár chvíľ, nutných na ďalší krok. (Ak náhodou nie, tak sa vari nájdu nejakí iní, čo to trasovisko prejdú a budú mať dosť detí do ďalších trasovísk. Hľa, tajomstvo viery;)
P.S.1. Dante Gabriel Rossetti (anglický malíř a poet, 1828 – 1882) jednou řekl, že nejhorší moment pro ateistu je, když je skutečně vděčen a nemá komu poděkovat. Nevím jak ateisté nahoře a v suchu, ale konkrétně já, ateista dole v močálu, mohu poděkovat (a zůstat vděčen) konkrétně každému trsu ostřice rodu Carex či Vignea, který mě při přechodu močálem podržel a nenechal zabřednout do kaše. A právě i závazkem téhle konkrétní vděčnosti je příště podržím zase já, když je budou chtít potopit/vysušit konkrétně meliorátorští teisté pár tisíc kilometrů jižněji (konkrétně na Oravě) a při vší konkrétní úctě se nebudu abstraktně spoléhat na jejich Nejvyššího. Tudíž to ani nebudu dělat pro slávu něčího (Nejvyššího, svého ...) jména, nýbrž právě a jen pro přežití těch konkrétních nejnižších, o které jde vždycky (až) v první řadě.
P.S.2. Modok, Edo, Rado, Ivor, Ifča, Hozo, Hanka, Lupťo, Mirka, Marek a ostatní, vďaka. A samozrejme Vám, skromné ostrice.
