Ocitám se v pochmurné podzimní oblasti lesoparku u Husova sboru v Náchodě, kde při obvyklé procházce potkávám úzkou skupinku lidí.
Právě od nich slyším zmínku (drb) o mém nešťastném a nepochopeném uměleckém i osvětovém díle. Naštěstí mě nepoznají, a já jim vykládám své teze o svobodě projevu, cítění, tvorby a vyjadřování, že by tenhle způsob neměli vůbec odsuzovat, ale vážit si jej.
Na druhém konci republiky probíhá po nějaké mé výstavě, promoci i vlastního životopisného přednesu bohatá hostina v jednom panelákovém bytě, který má též k dispozici tělocvičnu, vlastně takovou taneční místnost.
Z nějakého důvodu nemám ze svého životopisu, promoce i tvorby radost, padá na mě vztek, skepse, marnost a beznaděj. Rozvracím a bořím místní hostinný snobismus a pokrytectví. Všude spoušť a nepořádek. Hosté úplně vyděšení, nevědí, co se děje. Je mi dokonce vyčítáno, že si nevážím dobré vůle přítomných lidí.
Též pronajatý taneční sál dostává na frak v podobě rozbitého okna.
Vstupuji do ještě klidné místnosti sladkostí, tam se mi líbí, nemá cenu ji vůbec ničit. Nikdo zde netuší, co se vůbec odehrálo v sousedních prostorách. Cpu se lákavými cukrovinkami, zmrzlinami a zákusky. V menším a upřímném prostoru se mi prožívá čas hostiny mnohem lépe, daleko rychleji a přátelsky ubíhá.
Jen následující ráno zjišťuji, že ulice pod námi dostala úplně na frak nepořádkem z hostiny, takže společně s lidmi uklízíme, co jsme si "já a my" navařili.
Václav Kovalčík, Zlín
