Překračuji tajně státní hranici v hluboké zimní noci. Mizím nadobro ze spárů Evropské unie. Zavítal jsem do pohraničního městečka, vydatně sněží, až je mi příjemně. Nalézám metlu, s níž z nenadání zametám sníh, abych si prorazil cestičku do neznáma.
Mé zametání trvá dlouho, pohybuji se nádhernou krajinou, která mi připomíná mé dětství. Už mě to zametání nebaví, usuzuji, že se obejdu i bez téhle rutiny. Náhle nalézám zasněženou chaloupku, v níž bydlí má budoucí láska a její rodiče.
Funguje to oboustranně, když do ní vcházím, když jsem vítán. Cítím se opravdu jako doma, neboť jsem konečně mimo Evropskou unii. Má láska mi připravuje výtečnou snídani, k tomu horký čaj.
Její rodiče se mě na všechno vyptávají, dokonce mi vypravují, že též žili v Evropské unii. Naštěstí včas uprchli ze spárů exekutorské mafie, která si říká západní systém.
Z jejich pohledů soudím, že jsou šťastní ve svobodné zóně, jež se úplně distancovala od světového zla. V ruce mám neznámý červený papír, mám dojem, že je to mé pololetní vysvědčení, i když vypadá poněkud nečitelně.
Těším se na vyznamenání, jenže pak nacházím tak trochu zklamání ve formě „jen prospěl.“ To vůbec nevadí, když jsem konečně našel svou lásku a budoucí rodinné zázemí. Tohle mé štěstí zakrylo všechny neduhy ještě z Evropské unie, která již zůstává minulostí.
Teď žiji kvalitně a radostně v ideální zemi, v náruči nádherné horské přírody. Nic mi však nechybí, jen se těším na další krásné a požehnané dny.
Václav Kovalčík
