Bylo ponuré a smutné počasí, potkal jsem jednu skromnou dívku, kterou její otec psychicky a fyzicky týral, neboť byl fanatickým jehovistou. Byl jsem svědkem a účastníkem jednoho nepříjemného střetu na ulici, a tak jsem dívku nakonec vysvobodil z fanatického útlaku, ta mi povídala, že má ještě hodné prarodiče, kteří však žijí v jednom polorozpadlém domečku, a tak jsme se spolu vydali za nimi.
Ta dívka byla obyčejná, líbila se mi, že byla skromná a hodná, dokonce jsme si slíbili, že si řekneme ano na naší budoucí svatbě. Jakmile jsme dorazili k prarodičům, tak ti nás mile přivítali, jenže jsem se dozvěděl, že je má slečna nemocná, že žije pouze ze životního minima, které původně odevzdávala svému jehovistickému otci.
Dokonce má vyvolená chodí za jednou hodnou paní psycholožkou, a tak jsme se k ní vydali spolu, ta nás sice mile přivítala, měla však jen chvilku čas, byla ráda, že má slečna životní oporu, že bude jednoho dne svatba. Tak nám poradila, abychom též spolu navštívili lékaře, abychom vyřídili slečně alespoň invalidní důchod.
To jsme udělali, se svou partnerkou jsem se procházel městem, bylo nám krásně v pohodě. Dokonce jsme oběhli i úřady, pak jsme se vrátili k hodným prarodičům, jenže se před zchátralým domkem shlukovali lidé, zřejmě čekali nějakou další podívanou, byli to nepřející a zlí lidé, a proto jsem navrhl, abychom se jako rodina před nimi zavřeli doma a slavili společně, že jsme se dali dohromady, že něco můžeme změnit, že může být nakonec líp.
Václav Kovalčík
