"Mnozí žáci a studenti se mnohdy obávají vnést dotaz na něco, mají asi strach a trému, anebo z jiných důvodů, často tragických až patologických."
Kdysi dávno jsme v našem dětském věku navštívili hvězdárnu a planetárium. Zhlédli nádherné snímky vesmírných planet, souhvězdí a galaxií. Místní zaměstnanci nám vyprávěli o pokročilé vědě a technice. Ukázali nám zdejší přístroje a vybavení.
Všechno příjemné, ale děti se polohlasitě bavily, byly mírně až středně nezvladatelné. Jen já jsem tu krásu vesmíru vnímal, a plnými doušky naslouchal každému slovu přednášejících pracovníků hvězdárny a planetária. Pak to skončilo, a nastalo zúčtování. "Máte nějaké dotazy?" Zeptala se jedna přednášející. Všichni mlčeli, báli se zeptat na něco, mezi dětmi strach z posměchu a šikany ze strany ostatních spolužáků!
Nastalo a trvalo dlouhé hrobové ticho! Paní profesorka fyziky Junová zadala všem napsat referát, o čem se prostě tady ty bojácné a zlobivé děti dozvěděly. Též já spadl do náruče strachu zeptat se na něco ohledně vesmíru, i když jsem byl hodný a vnímavý. Byl to možná domácí úkol přínosný, ale strávit nad tím doma následující celé odpoledne a večer po vyučování se mi opravdu nechtělo! A proto platí moudrý výrok: Líná huba, žádné dotazy, referát pro všechny úplně jistý.
A proto kolektivní vina dokáže být "sviňa!"
Václav Kovalčík, Zlín
