Nedávno na mne vykoukl na internetu výrok Malebrancheův " La Liberté est un mysteré." - Svoboda je mystérium (fikce) a to mě nakoplo v přemýšlení, o čem svoboda vlastně je a jaká ve skutečnosti je.
Pátrala jsem po názorech jiných myslitelů a velikánů - narazila na Immanuela Kanta a Artura Schopenhauera. Oba mají ve své podstatě pravdu "Kdo věří, nemůže patrně nevěřit - kdo nevěří, nemůže věřit." Každý z nás jde svou cestou podle své zevních a vnitřních pocitů, podle své osobnosti, zkrátka podle toho jaký ve své duchovní podstatě je.
Svoboda má v nesvobodě, poddanství, nevolnictví atd.. svůj protiklad. Bez něho je nemyslitelná, jako je nemyslitelná každá jiná forma dobra bez korelátu zla.
Vždyť sám pojem svobody se zrodil ve chvíli, kdy byl první člověk donucený k ústupku, spoutaný nebo zotročený. Krásně to jde vidět např. na příběhu Robinsona a Pátka : Robinson se cítil být svobodný a "Pánem" ve chvíli, kdy se Pátek ( jak se slušelo na tehdejší dobu) dobrovolně vzdal své vlastní svobody "bílému muži", protože sám patřil k jiné rase. ( z dnešního pohledu , jde o rasistické pojetí rozdělení )Do té doby byl Robinson jen člověk bojující o záchranu svého holého života uprostřed přírody volně žijící podle zákonitostí vesmíru.
Tohle jsem uvedla schválně, abych vysvětlila, že svoboda není substance ani nic podobného.Je to situace člověka, národa, státu vzhledem k ostatním koordinovaným celistvým bytostem - jednotlivcům nebo kolektivu, situace, kterou zatím nepociťujeme jako některou z forem zla a nesvobody.
V našem světě zkušeností, pozorovatelných soustavou smyslů, platí ovšem pro všechny a pro všechno řád příčin a následků. V rozumových úvahách pak věta o dostatečném důvodu poznání sebe sama. A svoboda? Ta bere na sebe podobu zvláštní, ale podmaňující: stává se pocitem svobody - tím vznešeným a přímo život pumpujícím pocitem, bez kterého skutečně nejde žít.
Kde tedy podle subjektivního a praktického pozorování žije svoboda?
Kdo musí dělat co nechce a nesmí dělat co chce, ten není svobodný. V tom, jak se mi do popředí myšlenek tlačí otázka "chtění", je vidět, že je svoboda subjektivní¨.
Ke svobodě člověka směřovali např. Stoikové, kteří učili "atraxii" - duševní síle, ničím se nenechat zastrašit. Kdo dokáže ničeho se nebát, ten je uvnitř svobodný a není na světě vlády- státu , která by mu tu svobodu dokázala vzít.Mohou takového člověka zabít, ale neohnou ho. K podobnému myšlení vede i budhismus - nezáviset/překonat žízeň po životě, žízeň, která podle budhismu, čím víc ji ukájíte , tím větší ji máte.
Stoičtí myslitelé dospěli ke známému verši : "Si fractus illabatur orbis, impavidum ferient ruinae" - Kdyby rozdrcený vesmír se zřítil, trosky budou padat na člověka, který pozbyl strach.
Přirozeně tušíme, že snad nikdo k těmto koncům nedospěje, protože moudrý člověk také ví, že je lépe život pořádně prožít a občas i protrpět, než zbaběle utíkat .Ale nahlodávací myšlenka byla již dávno vyslovená : Čím déle jsi od osvobození, tím hůře otročíš.
