Šansoniér nemá snadný úděl. Na rozdíl od ostatních, kteří nedostatek talentu zahalí do oblaků mlhy, blýskavic v pozadí a několikahlavým sborem, který dolaďuje někdy i hodně vlezlou melodii, stojí na jevišti de facto sám. A jeho úkolem je přesvědčit posluchače, že slzy, o kterých zpívá, jsou opravdové, že radost, kterou sděluje, zažil a chce se o ní podělit.
Posluchač může leccos odpustit, ale nepromine přetvářku, pompéznost či blíže nedefinovatelnou převahu zpěváka. Jen ten, kdo chytne za srdce a dokáže, že vnímavá duše v potemnělém sále se najednou vůbec nestydí, že mu emoce zvhlčuje tváře, že přestane téměř dýchat, aby zachytil to vlákénko, které mu hlas z jeviště nabízí jako žádanou vějičku, na níž se chce chytit a nechat se táhnout nezapomenutelným večerem, jen ten se může nazývat šansoniérem. A takových je po čertech málo.
Jedna z těch výjimečných duší dnes odešla do hvězdného nebe, ve věku, který lidská přirozenost považuje za docela dlouhý a dle zpráv obklopena svou rodinou. Může si někdo přát více? Po životě, který nebyl jednoduchý, ale který dokázala naplnit všemi možnými barvami. Rozdávala radost, její koncerty byly dlouho dopředu vyprodány a ona - nejspíše i z nich - čerpala další energii, zúročenou v projevu, na který se nedá zapomenout.
Zůstane. S nádherným hlasem, převelice uvěřitelným, s texty, které pro ni psali také hvězdní textaři Kopta, Rytíř, Horáček a mnoho dalších, v textech v nichž schází plytkost, v kterých lze stále a stále nalézat i věci, které si často necháváme jen pro sebe.
Adieu......
