Bylo to na konci 80. let minulého století, kdy jsem pracoval jako sekundář na oddělení na lůžkách, což je u lékařského ucha základem. Příjmy se děly dopoledne, aby odpoledne bylo klidnější na psaní a rozvahy. Takže moje rozmrzelost, když mi z ambulance okolo třetí odpoledne hlásili příjem, nebyla až tak nepochopitelná.
"Je to překlad, nebude to až tak složité, navíc demence", hlásil mi kolega z ambulance. Sestry uložily pacienta na lůžko a připravily ho k vyšetření. Šlo o velmi starého muže, který na oslovení nijak nereagoval a jen mne mlčky sledoval, co s ním provádím. Neurologické vyšetření při podobných situacích netrvá dlouho, od předchozích kolegů z jiných oddělení je vše už napsáno, u nás jen kontrola reflexů, rozsah pohybů končetin, vyšetření tzv. hlavových nervů a jde se domů. Když jsem hotov odcházel z pokoje, najednou mne ten starý muž oslovil.
"Máte chvilku?"
Udiveně jsem se otočil.
"No, jen se ptám, jestli máte chvilku", řekl znovu ten "dementní" pán.
Přikývl jsem a on mi rukou pokynul, abych se k němu vrátil. Sedl jsem si na lůžko.
"Víte, mně už všichni umřeli", řekl větu, kterou si pamatuji dodnes. "Jsem na světě úplně sám. Pochoval jsem ženu, své syny a vnuci o starém dědovi neví nic. Všichni moji kamarádi jsou už mrtví, na mně asi zapomněli i oni."
"Všichni si o mně myslí, že jsem blázen. Jsem hluchý, špatně vidím, takže moc řečí se mnou není", pokračoval. "Ale jestli máte chvilku...."
Mlčky jsem přikývl. A starý muž začal odvíjet svůj životní příběh, který - pokud by kdokoli hledal téma knihy - by byl jistě bestselerem.
Jako dvacetiletý bojoval v československých legiích na Sibiřské magistrále, vracel se lodí z Vladivostoku, po demobilizaci se stal kantorem a posléze ředitelem gymnasia, v němž přežil i nacismus a začátek komunismu, kdy byl i z této funkce pro své názory a minulost rovněž "demobilizován". Tento "dementní" pán se stýkal s Karlem Čapkem, s F.X.Šaldou a mnohými významnými lidmi první poloviny dvacátého století. Pak šel do pense, jeho blízcí mizeli a on zůstal v malém bytě sám, kde trávil čas tím, že s lupou četl zmíněného F.X.Šaldu a další autory, kteří dnes již mnoho neříkají.
"Jedna paní mi vařila, ale i ona teď umřela a tak mně překládají z lůžka na lůžko a nevědí co se mnou. Ale já nejsem blázen, víte?"
Jsem profesionál a v práci své city umím mistrně skrývat, ať jsou pozitivní či negativní. Tohoto pána jsem však celou dobu nevědomky držel za ruku. Pak se mi z mého lůžka ztratil, byl přeložen jinam, protože na nemocničním lůžku "zabíral" místo.
Někteří uvíznou v paměti navždy. A pokud existuje Universum, tak se těším, že mi to všechno jednou dovypráví.
