Kdysi v dřevních dobách jezdili po poutích mastičkáři, aby po patřičném halasném projevu nabízeli posluchačům prostředky na všechno. Třeba na otěhotnění či naopak proti otěhotnění, na odstranění zubního kamene, po němž tu a tam slezla i sklovina atd. Základem bylo vnutit posluchačům ideu, že je předkládaný prostředek zbaví potíží a to pokud možno rychle a bezbolestně, nicméně ne natolik rychle, aby prodavač nestačil zmizet i se svým arsenálem.
Moderní doba využívá moderní prostředky. Všichni je známe. Koukáte na televizi a přesně v okamžiku, kdy se má sejmout z maskovaného lumpa škraboška, abychom se dozvěděli pravdu, případně si lepá děva konečně rozepnula podprsenku, je program přerušen. Na obrazovce se objeví hýkající dědoušek, držící si záda v předklonu. A stačí, aby mu hodná babička potřela bolavý hřbet nějakou mastí a děda je připraven složit vagón s pytli cementu.
To je ta ještě lepší varianta. Ta horší nastane, když se na obrazovce objeví šťastný obličej pacienta, který bez mrknutí oka sdělí, že se trápil mnoho let, zkrmil metráky analgetik, ale teprve nějaký popruh, doporučený pokud možno panem profesorem, DrSc., kterého uznává třeba celý východ USA, mu umožnil zdolat Anapurnu, když předtím nebyl schopen vylézt na Petřín.
Za normálních okolností tyto hrátky člověk považuje za celkem vtipný seriál, který má odhalit lidskou hloupost a to samozřejmě na obou stranách. Při troše přemýšlení prostě není možné spravit koleno, kterému hrozí výměna, jen tím, že ho omotáme nějakým plátnem. Že mast, kterou tak akorát zašpiníme prádlo, není schopna proniknout hluboko do tkání, kde je opravdu problém.
Jenže - medicína není všemocná. I když nám televize na všech možných kanálech dnes a denně ukazuje v seriálech zázračné lékaře a postupy, je realita všedního dne poněkud chmurnější. Tabletka, jež po polknutí sníží tělesnou váhu o kilogram, prostě neexistuje. Nějaká ortéza, která má vyléčit artrosu kolenního kloubu rovněž ne. Ale říkejte to někomu, kdo se trápí, komu opravdu není pomoci.
Takže nastupují oni šmejdi, obchodníci s deštěm, kteří jsou důmyslně skryti za nedohledatelnými adresami, sídlící v různých zemích a slibující modré z nebe, včetně vrácení peněz v případě, že jejich šmejd nebude fungovat. Dobře vědí, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci a chytají se pomyslného stébla. Nikdo nikdy za šmejd své nedostane, většina mávne rukou nad vyhozenou tisícovkou.
Ony mastičkáře z úvodu, pokud byli chyceni, většinou vyváleli v nějakém lepkavém materiálu a poté v peří. Byla to dostatečná satisfakce za to, že šlo o podvodníky. Dnešní sofistikovaný způsob nedovoluje zveřejnit ani případné jméno onoho šmejda. I ten zmíněný profesor, který šmejd vnucuje, zpravidla neexistuje, stejně jako ten šťastný pacient na obrazovce.
Ve filmu Obchodník s deštěm se Burt Lancaster v roli Starbucka chová zpočátku stejně jako ti dnešní šmejdi. Nicméně na rozdíl od nich dodává naději svému okolí především tím, že dává všanc sám sebe i tím, že tomu všemu sám věří a vše nakonec dopadne dobře.
Realita současných šmejdů tkví v tom, že oni dobře vědí, co vnucují a že nenesou ani zblo odpovědnosti a lidského přístupu.
