Potkají se dva Židé v Jeruzalémě u Zdi nářků. Ten jeden si stěžuje: "To se nedá, jak tady mám naříkat, když mi včera umřela tchyně?"
Na hodině matematiky se učitelka ptá dětí kolik je 2 + 2. Dlouho se nikdo nehlásí, až tu najednou vyletí Moritzkova ruka, a tak ho paní uč "A paní učitelko, prodáváme nebo kupujeme?"
Moritz přijde celý natěšený ze školy a říká mámě: "Mamele, představ si, že mě obsadili do role ve školní divadelní hře." "A jakou roli si dostal?" "Hraji židovského manžela." "Víš co, Moritz, jdi za paní učitelkou a řekni jí, že chceš roli, v níž se také něco říká."
Žáci psali písemnou práci, která měla trvat dvě hodiny. Po dvou hodinách profesor oznámil konec písemky a žáci své práce odevzdali, pouze Moritz zůstal sedět v zadní lavici a dále pokračoval v psaní. Uběhlo ještě asi půl hodiny, profesor se připravoval na další hodinu, kdy Moritz přišel k němu a chtěl položit svou písemku na kopu ostatních prací: "Ani to nezkoušej, tvou práci už nebudu akceptovat, odevzdal si ji pozdě." "A víte kdo jsem?" "Tak to tedy nevím." "Tak vy nevíte, kdo jsem?" "Ne, a ani mě to nezajímá." "Fajn," řekl Moritz a strčil svou práci někde dovnitř hromady s ostatními písemkami.
"Pane Kohn, oni se chtěj ženit? A koho že si berou?" "Slečnu Etelku Krausovou." "Pane Kohn, kam dali rozum?! Vždyť je jí už dvacet a jim je čtyřicet! Za deset let jim bude padesát - a jí třicet. A za dalších deset let jim bude šedesát a jí čtyřicet. A pane Kohn, co budou dělat s tahle starou ženskou?!"
Firmě Amschel & Morgenstern umřel její dlouholetý obchodní cestující pan Kraus.
Šéfové se radí jak vyřešit vzniklou situaci. V tuto roční dobu musí zástupce firmy denně na cesty, jinak toho využije konkurence.
„A co tak poslat Roubíčka? Je u nás dvacet let za pultem a zboží zná…“
„Ale ta jeho nesamostatnost…“
„Jakápak nesamostatnost, daj se mu přesné pokyny a je to!“
„Leda tak, zaříděj to, bitte, pane Morgenstern…“
Morgenstern si zavolá Roubíčka do kanceláře:
„Budou teď pro nás cestovat, pane Roubíček. Zejtra pojedou do Ústí nad Orlicí ranním rychlíkem v šest nula pět z Hlavního nádraží – budou tam o půl desátý. Z nádraží půjdou rovnou na náměstí a tam navštívěj Goldsteina, kterýmu prodaj naše bílý zboží. Potom půjdou naproti ke Šmejkalovi – tomu směj prodat jenom naše barevný zboží. Ve dvanáct půjdou do hotelu U Frimlů, daj si tam vídeňskej řízek a ve dvě hodiny nasednou na olomouckej rychlík, kterým se vrátěj z Ústí do Prahy. Kdyby jich cestou něco potkalo, s čím by si nevěděli rady, pošlou sofort telegram.
Druhého dne o půl jedné přinese poslíček telegram:
„Vídeňský řízek není, co mám dělat? Roubíček.“
- Lžička za mámu ... Lžička za tátu. Za babičku. Lžička za dědečka ... Malý Icik jedl krupicovou kaši a začínal tiše nenávidět všechny své příbuzné ...
"Synku, na dnešek budeš vzpomínat" "Ale, tate, vždyť se žením až zítra!" "Já vím."
A nakonec dvě celkem aktuální:
"Jak já nesnáším tu karanténu," běduje Aharon ve svém malém bytečku v Jeruzalémě. "To je strašné být zavřený doma. Tak rád bych seděl u někoho v obýváku, jedl okoralé chlebíčky a kopal ženu pod stolem, že už chci jít domů..."
Rabín byl dotázán, čím je vhodné krmit pacienty s koronou. „Maces, samozřejmě!“ odpověděl rabín. „A pomůže to pacientovi?“ „Ne,“ odpověděl rabín. „Ale je snadné ho dostat pod dveře.“
