Využijúc blahosklonnosť zamestnávateľa, vybral som si to ako celodennú navštevu u lekára (sic som si zabudol od oboch vypýtať potvrdenie, že som tam bol, takže nakoniec to možno bude aj regulérna dovolenka. Ach, posttraumatický šok je sviňa...) Moment, spomínam dvoch lekárov? Áno. Prvá bola totiž moja doktorka. Vraj treba preočkovat tetanus, či kieho ďasa...
Po mesiaci odkladania som sa k nej teda dostavil a na otázku „ Kam to chcete? “ iba prekvapene zdvihol obočie. Následne som poslušne spustil nohavice a uvoľnil muskulatúru pravej dolnej končatiny. Včelička priletela, pobozkala ma na zadok (pfú, to čo bola opelovať – feferónky?!) a odbrala sa do striekačkového neba. „ A je to! “ hrdo prehlásila teta sestrička. „ Vážne? “, hrdinsky som prehlásil aj ja. Sestrička zapýtala 15 korún, natiahla mi gumu na slipoch a s hlasným „PLESK!“ mi ňou prichytila nejaký ružovým svinstvom nastriekaný tampón. „ Dovidenia... “
K zubárke som mal ešte hodinu času (a to som vstával o jedenástej! Vprostred týždňa?! Krásne... som si myslel vtedy. Ech, radšej 2x do roboty ísť :D). Kedže dnes bol nejaký divný deň, všetky hypochondrické dôchodkyne niekam zmizli (nezačína dnes nejaká akcia v hypermarkete?!) a do popredia sa dostala otázka, čo s toľkým voľným časom?! Predvídavo som si so sebou zobral knižku od PhDr. Jaroslava Šedivého: „Tajemství a hříchy rytířú templářského řádu“ . Dostal som ju síce už na Vianoce, ale zatiaľ ležala na poličke a počúvala „ Tumpi-dumpi-dum, nezavesujte, ste v poradí... “
Čítajúc o 200 ročnej histórii vznešeného templárskeho rádu, cítil som sa povznesený nad problémy prítomnosti. Keď mi zubárka oznámila, že si skočí ešte na rýchly obed, blahosklonne som mávol rukou: „ Choď moja, aj tak mam ešte pol hodinu do objednaného času a pred sebou záverečné kapitoly.“ Pohodlnejšie som sa usadil na 20 ročnu koženkovú lavičku v čakárni a spolu s francúzskym králom Filipom IV. Pekným som kul pikle proti pápežovi Klementovi V. Nielen o rozložení síl mezdi svetskou a cirkevnou mocou, ale hlavne o bohaté templárske majetky.
Po hromadnom zatknutí templárskych rytierov v roku 1307 a ich uvrhnutí do kráľovských väzení sa k slovu dostáva obžaloba. Vypočúvanie členov rádu prebiehalo presne podľa inštrukcií arcibiskupa Filipa Marigny (oddaného kráľovi Filipovi):
„ (...) Dále, jestliže to (vypočúvanie) nepovede k žádnému výsledku, nechť se jim pohrozí mučením, třeba i težkým, a nechť se jim ukáži mučící nástroje, ale nechť nejsou na mučení dáni okamžite. A jestliže hrozba nic nezmúže (...) je možno přistoupit k mučení, nejprve lehkému. Mučení musí provádet knežský mučitel obvyklým spúsobem a bez vystřelkú... “ Toto jemné napomenutí nebylo zřejmě bráno příliš v úvahu, neboť jen před biskupskou komisí v Paříži zemřelo na mučení šestatřicet templářú. *
Pche! Ukazovať templárom, ošlahaným bojovníkom so Saracénmi, mučiace nástroje? Veď to akoby ste hodili pavúka do výstrihu bronzovej soche! Maximálne sa pousmejú popod fúz! Do toho, chalani, vydržte! Som s vami! Mysel som si vtedy...
Zubárka sa medzičasom vrátila z obedu a tak som so svojou kartičkou poistenca bol vtiahnutý do jej kobky aj ja. Odmalička mám strach zo zubárov. V predškolskom veku som vstupoval do ordinácie rovnako ochotne ako Mat-Fyzák do posilovne. Iba za úplatok. A nebol to trojný integrál či diferenciálna rovnica, ale hračka. Ešteže som k zubárke nechodil často, inak by som sa nemal v izbe kam pohnúť.
Neskôr som sa racionálne snažil autosugesciou presvedčiť, že je to blbosť báť sa zubárky, ale aj tak - krivý úsmev mi prebehol po tvári, keď som zbadal na stolíku narovnané krásne lesklé „ zdravotnícke “ nástroje. Účelná dokonalosť, až oči prechádzali. A že aj prechádzali! Ocitol som sa v masochistickom raji...
Po úvodných teplých slovách:
„ Veď aj minule (povinná prehliadka) si bol nejaký mĺkvy. “
„ To som trpel! “
„ Ešte len budeš! “, povedala zubárka a žmurkla na mňa. Ja som jej odžmurkol naspäť. Oboma očami. To som sa snažil potlačiť mdloby.
Nikdy som celkom nepochopil, preco sa snaží zubárka komunikovať s pacientom počas výkonu. Chudák ja, vydaný jej na milosť a (hlavne) nemilosť, zvierajúci operadlá kresla a urputne študujúci štruktúru plafóna, bol som nútený neupadnúť do láskavého delíria a zapájať sa do dialógu. Čo sa dá pomerne ťažko, keď máte v ústach niekoľko tampónov a cudzích prstov. A vŕtačku. Vaša slovná zásoba je radikálne obmedzená na „ Ehm? “, „ Ugfh! “, „ Esh... “ a ďalej nasledujú už iba citoslovcia pre vyjadrenie bolesti používané pri celkovom pocite fyzickej disharmónie, diskomfortu a pri počúvaní diskotéky pre pamätníkov.
Pochopil som však pocity templárskych rytierov, jednoduchých mužov 14. storočia:
Bernard Gue: „ Byl jsem tak mučen a pri otázkach držen tak blízko ohně, že se mi kúže na mých patách zcela spálila a z kostí poté opadala “ a na dúkaz ukázal dvě holé kosti svých pat. *
Pousard Gisy: „ Prošel jsem tím (tj. mučením) třikrát ... svázali mi ruce za zády tak silně, až se mi krev nahrnula pod nechty... Hodili mne na dno nejaké mělké jámy, kde jsem zústal asi hodinu ... když mne dají znovu na mučení, řeknu, co budou chtít. “ *
Aymon Barbone: „ Dali mne třikrát na mučení, lili mi vodu do úst... Mám tělo, které bolí, a duši, která pláče... “ *
Bratr Gérard Příchozí: „ Pověsili mi závaží na genitálie a na ostatní údy až do zhroucení. “ *
Aimery z Villiers-le-duc: „ Viděl jsem včera v podvečer na vlastní oči odvážet na voze padesát čtyři bratří tohoto řádu, aby byli upáleni, protože nechtěli přiznat řečené omyly. Slzšel jsem, že byli upáleni. Kdybych měl být upálen, příliš se bojím smrti, nesnesl bych to, ustoupil bych... přiznal bych, že jsem zabil i Boha! “ *
Dnes o druhej hodine som bol ochotný priznať nielen vraždu Boha, ale i vraždu Nietzscheho! Ach, aká slabá dokáže byť naša vôľa zoči-voči bolesti!
S čitateľmi sa rozlúčim jednou úvahou, ktorú som už dnes použil do jedného mailu (že citujem sám seba?! Wow! :D): “ Život nie je prechádzka ružovým sadom. Alebo je, ale tŕne a zubárky zostávajú… ”
* - PhDr. Jaroslav Šedivý : „ Tajemství a hříchy rytířú templářského řádu “
