Úsměv

A ten strach je opodstatněný. Ano,nikdy nebude nic jako dřív.Žijeme v přítomnosti a v té se odehrává tolik věcí....Ať už špatných nebo dobrých...A i přesto že je mi zle na duši,mé srdce se může rozskočit radostí.Radostí z toho,kolik skvělých lidí mám kolem sebe a kolik skvělých lidí stále poznávám a kteří mi darují svůj úsměv.Byla jsem nemocná už když jsem byla malá a vždy jsem vším proklouzávala zcela čistě všemi problémy jako by se nechumelilo.A to právě kvůli lidem.Nebudu se vychvalovat jak jsem chytrá,když jsem se od deseti let učila naprosto sama,to mi nepřísluší.Spíš bych to převedla tak,že jsem díky pohodě,klidu a lidem kolem mě,dokázala bez problémů dospět.A proto mám pocit,že to dobro a úsměvy musím vracet.Vracím je lidem kolem sebe,ale i lidem které neznám,třeba jen tím úsměvem.A teď když jsem v nemocnici se mi milé úsměvy,laskavé slovo a pohlazení po duši vrací.Vrací se mi od sestřiček...a ne proto že je to jejich práce,ale protože chtějí.Vrací se mi od rodiny.Ale proč se mi může to srdce rozskočit radostí?Protože jsem tady v nemocnici poznala další lidi,kteří se ke mě chovají moc mile a vrací mi úsměvy mnou vkládané do společnosti.Díky tomu stále věřím,že svět ještě není tak zkažený.Na jiném pokoji leží jedna sestřička,která pracuje v léčebně dlouhodobě nemocných.A jak jen to jde,je u mě a pomáhá mi dobít baterky formou pohlazení a úsměvu.A není to jediná pacientka,kterou jsem tu poznala a která rozdávala úsměvy.Začínám mít pocit,že nemoc člověka mění a formuje.Že díky nemoci je člověk lepší.A právě pro nemocného je již zmiňované slovo a úsměv důležitý.Prosím Vás lidi,nebojte se rozdávat kolem sebe úsměvy.Přeci nikdo není tak chudý,aby nemohl darovat úsměv?Úsměv je odpočinkem unavenému, nadějí malomyslnému, slunečním světlem smutnému a nejlepším přirozeným prostředkem proti trápení.