Už dlouho jsem tu nepsala. Nebyl čas a hlavně chuť. Naposledy jsem tu psala, jak jsme slavili narozeniny a o tom co jsem prožila s naší malou psí slečnou Nellynkou a tak celkově jak se mám a co pro mě naše malé psí slečny znamenají. Život mi ale nečekaně přinesl těžkou zkoušku :-(
Na úvod Vás všechny zdravím. Nezapomněla jsem na Vás, ale vždy si říkám, co sem mám teď psát? Nemám moc novinek a většina jsou jen maličkosti. Můj život se teď točí stále dokola, ve stejném stereotypu. Ale jsem za to ráda...
Milí přátelé,známí i neznámí čtenáři mého blogu.Dlouho už jsem tu o sobě nic nenapsala,tak to dnes trochu napravím. Píši sice jen v rychlosti, ale doufám že nezklamu? :-)
Moje největší radost jsou momentálně naše psí slečny Nellynka a Terrynka. Jsou malé jako plyšové hračky a chováním zase jako malé děti. Nelly váží jen 90dkg a Terry 125dkg, takže jsou to opravdu oživlí plyšáci... Možná je moje láska k nim bláznovství, ale myslím, že majitelé pejsků či jiné zvěře nás pochopí ;)
Hodně dlouho jsem nic nenapsala...Nějak se mi nechtělo, možná to ale bylo tím, že jsem psaní měla až moc spjaté z nemocnicí. Navíc ani nebylo pořádně co psát. Moje dny jsou tak nějak stejné, občas obohacené o nějaký ten rodinný zážitek nebo příhodu se čtyřnohými slečnami. Jenže poslední dny nějak cítím, že bych asi měla nějaká ta písmenka sepsat.
Dlouho jsem se neozvala, tak to musím napravit....Bude to měsíc co jsem doma. Nádherných jednatřicet dní s rodinou a normálních každodenních zážitků.
Matti Kurjensaari: Uspořádej si své myšlenky, a poznáš, že žádné nemáš. Tento článek by se mohl jmenovat co týden dal a vzal. Ale nejmenuje se tak, protože mě týden jenom dal. A dal mi jen samé krásné věci.
Kdo myslí jenom na sebe,ochudí jiné o sebe,ochudí sebe o jiné,zakrní a pak zahyne... (Jan Werich) Krásný citát že?Nechci zakrnět a zahynout...A proto jsem se rozhodla,že i nadále Vás budu informovat o tom,jak probíhá moje rekonvalescence,takže Vám dnes napíšu o tom,jak probíhal můj první týden doma.
Pro všechny kdo nestihli dnešní reportáž na TV Nova přikládám video.Děkuji Vám všem za skvělou podporu a i nadále Vám budu psát.
Moji milí čtenáři.Mám pro Vás novinku.Dnes mě navštívil reportér TV Nova,aby se mnou udělal reportáž o tom,jak jste skvělí a posíláte mi pohledy,dopisy a dárečky.Původně to mělo být už dnes,ale reportér měl ještě na práci nějaký soud.Takže je přislíbeno,že reportáž poběží zítra ve zprávách na TV Nova.Tudíž kdo budete chtít,můžete se podívat.Je to prostě o tom,jak úžasní se ještě najdou lidi jako Vy!!!Díky Vám moc všem!!!!Zdenka
Všude dobře,doma nejlépe.A mě je doma po 83 dnech v nemocnici naprosto úžasně.A že je na tom spousta pravdy ví jen ten,kdo má domov plný lásky,tak jako já.
PRO VŠECHNY PŘÁTELÉ MÉ DCERY..Moji drazí..chci vám všem poděkovat za to,že jste stáli při Zdence a tak zároveň i při mně..že jste ji přáli a posílali energii,sílu i slova útěchy..chci vám jen říct,že po tom psychickém propadu Zdenky a po rozhodnutí lékařů držet ji ještě 6 týdnů v nemocnici,jsme se s manželem a se Zdenkou dohodli na tom,že během týdne projde ještě 2 vyšetřeními,aby se vyloučil zánět srdečního svalu a že po nich je vezmeme domů..že podepíše revers a zkusíme vše doléčit v domácím prostředí...takže vám všem oznamuji...Zdenka je doma!!!! Teď spí ve svém pokoji a až nabere trochu síly,tak vám určitě napíše už ona.. Takže ještě jednou vám všem za všechno děkuji a i já vám všem přeji hodně zdraví,štěstí a vzájemného porozumění..s úctou k vám Zdenka st.
Nezlobte se prosím,že se vám teď nikomu Zdenka neozývá...je teď zase ve stavu,kdy jen pláče a pláče..navíc prochází bolestivými vyšetřeními..zase má otravu krve a hrozí ji dalších 6 týdnů hospitalizace..přitom se zdravotní stav vůbec nemění a lékaři konstatují,že nevědí jak dál..jak bude o trochu lépe,tak se s vámi určitě spojí a napíše vám jak ji je na těle i na duši..pořád na ní myslím..je to moje zlatíčko a moc ji miluji..jen teď ji moje láska nepomáhá..myslete se mnou na ní..snad se konečně vše obrátí!! Zdenka mamina
Včera jsem měla opět nemilé výročí.Bylo tomu už 70 dní,co ležím v nemocnici.Dny se tu táhnou a jeden je stejný jako druhý,jen se mění vyšetření a také lékaři,kteří se o mě starají.Svůj boj tady nevzdávám a snažím se nepropadat panice.Jen si občas říkám, jde to takto do nekonečna????
Nesnáším lži,přetvářku,sobce,pomluvy,pokrytce,závist,nepoctivost a jiné negativní vlastnosti.Celý život mám na jednu věc štěstí.A to,že mám kolem sebe úžasné lidi,kteří tyto vlastnosti skoro nemají.Píšu skoro,protože nikdo není neomylný.Od mala se obklopuji jen fajn lidmi.A do teď se mi daří od sebe špatné lidi odrážet.A mezi ty dobré považuji i sestřičky,o kterých se dnes v článku zmiňuji.
Český básník Petr Cincibuch jednou pronesl: „Bolest jediná odolává závisti.Není tedy z tohoto světa.“ A protože „Není smrtelníka,jehož by se nedotkla bolest a nemoc.“ (Marcus Tullius Cicero),tak každý ví,že není co závidět. Musím se s Vámi podělit o mé trápení. Je neděle ráno a do služby za chvíli přijdou sestřičky na denní směnu,moji andělé strážní,kteří se mnou včera prožívali perný den.Trpěla jsem,plakala,zažívala velká trápení.Ale zaplať pánbůh,že jsou tento víkend ve službě zrovna tyto dvě sestřičky.Doufám,že dnešní den bude o dost lepší.Jedno mám ale jisté.A to je to, že se o mě bude starat anděl….
A už nás zase čeká víkend.Dva dny,kdy si většina z nás odpočine po pracovních dnech....Nedávno jsem psala,jak víkend v nemocnici nesnáším.Vlastně nemám ráda žádný den prožitý v nemocnici.Ale nenadělám s tím nic,když to prostě musí být.Ale aspoň na jednu věc se můžu tento víkend těšit.Budou sloužit sestřičky,které mám moc ráda.Tím se ovšem nechci nijak dotknout ostatních sester a personálu.Všichni se tu ke mě snaží chovat mile a vstřícně,ale tyhle dvě sestřičky jsou prostě moji strážní andělé tady v nemocnici.
Dnes bylo výročí teroristického útoku na věže WTC v New Yorku. To bylo první,co na mě dnes vykouklo když jsem zapnula PC.Dobře,je mi líto lidí co tam umřeli,ale to je tak vše.Mám svoje starosti,jak Vy co čtete moje články jistě víte.Taky mám dnes výročí.Jsem přesně 60. den v nemocnici.
Jak už všichni víte,jsem dlouhodobě v nemocnici,na izolaci mezi čtyřmi stěnami.Minule jsem napsala,jak se tu člověk cítí sám atd. a ten článek se dostal až k lidem s TN.cz a televize Nova. Se článkem pro TN.cz jsem souhlasila,s reportáží raději sešlo.A díky tomu opět přicházejí pohledy a dopisy ze všech koutů ČR,SR atd...Čtu si tu Vaše psaní a představuji si jak nad nimi sedíte a píšete a najednou cítím,že tu vlastně ani sama nejsem.Ne fyzicky,ale tak nějak cítím to že jste tu všichni aspoň myslí se mnou.
Nauč se smát se slzami v očích.Pomalu kráčet,i když pospícháš.Nauč se hladit se zaťatou pěstí.Pak poznáš,že život je krásný a stojí za něj bojovat.
