Dnes mám chuť zase trochu žít a vnímám svět.I přesto,že po Morfinu občas jak opilá,ale vnímám.
Musím Vám říct,že už jsem přestala počítat dny,jak jsem tu dlouho...50 dní nebo týden,v tomhle stavu je i den horor.Ne,nechci se litovat,jen konstatuji.A proto to, co tu píšu dnes berte spíš jako to,že jsem se potřebovala vypsat ze svých pocitů.Jsem tu sama,na malém pokojíku,se čtyřmi stěnami.Ale se škvírou ve dveřích...(ať žije klaustrofobie).Kromě toho,že za mnou mamka 2x týdně přijde (sama je nemocná),sem občas zavítá jedna kamarádka,ale jinak jsem odkázaná koukat se na tváře (tedy spíš to co jde přes roušku vidět) unavených sester,které toho mají dost a ještě se ke mě,v těchto vedrech a jejich splavenosti musí strojit.Takže jde vidět,jak toho mají plné zuby.Přiznám se,občas jsem ráda,když se sestřička překoná a chvilku se mnou mluví.Jsem normálně komunikativní osoba,která se ráda obklopuje lidmi.Některým sestrám to asi přijde,že vyžaduji jejich pozornost.Ano,když sem zavítají,jsem ráda,když si se mnou promluví.Ale chápu,už jim lezu na mozek....a to asi i proto,že neradi vidí,v jakém jsem stavu.Ven z pokoje se dostanu jen když jedu na nějaké vyšetření.A že to není nic milého.A i přesto obdivuji každého nemocného,jak to zvládá,protože mě se zdá,že já to nezvládám.Kdysi jsem četla toto - Nauč se smát se slzami v očích.Pomalu kráčet,i když pospícháš.Nauč se hladit se zaťatou pěstí.Pak poznáš,že život je krásný a stojí za něj bojovat. A tak bojuji.Bojuji pro své blízké,vím že je tu nemůžu nechat samotné.Každá smrt prý přebolí,ale zanechá hlubokou trhlinu v naší duši.A já mám tak skvělou,milující rodinu a super lidi kolem sebe,že bych se i po smrti hanbou propadla,že jsem je tu nechala.Nedávno jsem tu napsala prosbu o zasílání pohlednic.Odezva byla krásná.Bohužel už opadla.Přiznám se,že mi to dodávalo strašně moc energie.Ta empatie Vás,vlastně cizích lidí mě dojala.Říkala jsem si,že když na mě myslelo tolik lidí,nesmím se vzdávat.Jak říkám,je mi líto,že už to opadlo.V době kdy přišla pošta to byla jediná část dne,kdy jsem měla dobrou náladu i přes bolesti a nesnáze co mám.Jsem tu tak sama,s pohlednicemi od Vás,které když je mi líp čtu stále dokola.Taky se přiznám,že k pláči nemám daleko.Fakt mi z toho tu hrabe....Tak promiňte,jen jsem se chtěla vypsat,dokud zase vnímám...Díky Vám všem.Vaše Zdenka
PS:Pokud by ještě někdo chtěl udělat šílenci jako jsem já radost,tady je adresa.
28.října 2012: Už jsem doma a stále se dávám dohromady.Kdo by mi chtěl poslat pohled i domů,tady je adresa: Zdenka Minaříková, Habrmanova 306,Hradec Králové 500 02
