Za svůj život jsem přišla o mnoho, ale stále se učím s tím žít. Když mi bylo 10, prodělala jsem zánět mozkových blan. Nemocnice, ve které jsem strávila mnoho času nejen na oddělení JIP, je nyní už zrušená. Ani doktoři, co mě měli na svědomí, neskončili nejlíp. Jeden je každou chvíli na protialkoholní léčbě, druhý zemřel po pádu ze schodů v opilosti. Nebudu popisovat, co se se mnou všechno dělo, protože stále mám nepříjemné pocity, když o tom mluvím. Proto jen ve zkratce.
Když mě po zánětu mozkových blan propouštěli domů, nebylo mi úplně nejlíp. Ani ne rok poté jsem najednou měla hrozné bolesti kloubů, svalů atd. Přestala jsem chodit,odvezli mě do nemocnice. Rodičům zde bylo sděleno, že následující den, co mě minule propustili, jim přišli výsledky, kde bylo prokázáno, že mám i lymskou boreliozu. Antibiotika, které jsem tehdy dostávala na boreliozu nezabrala. V době telefonů ho nikdo nezvedl, aby dali vědět a začali včas léčit. Následovala spousta vyšetření, léků, musela jsem se naučit znovu chodit. Jenže borelioza mi postihla klouby (jak říkali doktoři, už tenkrát jsem měla prý klouby jako starý člověk ) a imunitu a už to tenkrát začalo postihovat i vnitřní orgány jako srdce, ale to se naštěstí na mě nepodepsalo tolik jako vše ostatní. Od té doby mě čekalo to co dodnes: stálé chřipky, angíny, problémy s klouby, kdy nikdy nevím, jestli vstanu bez problémů nebo ne. Stálé pobyty v nemocnici, izolace od vrstevníků (individuální studium), prostě jedno za druhým...V době, kdy už jsem si zvykla na to jak to se mnou je (bylo mi 19), jsem začala mít problémy typu zvracení a průjmy. Myslela jsem, že je to jen viróza, ale průjmy a křeče do břicha nepřestávali a to i potom, co mi vzali slepé střevo. Šla jsem po nějaké době ke svému revmatologovi (je to internista), tomu se to nezdálo, tak mě poslal na vyšetření střev a další vyšetření. Zjistili mi Crohnovu chorobu. Ke všem těm nemocem a jejich vedlejším projevům ještě tohle....
Hned po škole jsem skončila v invalidním důchodu, střídám dobré a špatné dny a chvíle, a jediné co mi pomáhá je moje mamka a rodina a kamarádi,známí.Chodím po doktorech, bývám v nemocnici, jsem na silných lécích i proti bolesti, jsem na opiátech. Když to jde, tak utíkám z nemocnice na revers....Naštěstí se mi to vždy vyplatilo...
Ale tak co...Život mě baví a někde jsem četla, že život je boj a kdo ho chce žít, musí bojovat. A tak bojuji. Bojuji s lidmi, kteří dokáží být zlí. Bojuji sama se sebou, když mi je zle a nechci, aby bylo vidět, že už nemám sílu, protože je se mnou stále moje mamka a blízcí. Máma trpí když trpím já a věřte, že jako bolest rodičů nad utrpením dětí, trpíme i my děti ( i když už teď dítě nejsem ), když vidíme, že kvůli nám trpí rodiče.
A taky jsem zapomněla, že bojuji za lepší zdravotnictví. Ne za vývoj, ale za to, aby přístup lidí co ve zdravotnictví dělají byl jiný...lepší...prostě aby si uvědomili, že pacienti nejsou na dovolené, ale že trpí a zaslouží si trochu ohleduplnosti. Neříkám, že jsou všichni stejní. To ne... Ale stále je takových dost.
A tak si říkám, že všechno co nás potkává je vlastně zkouška, jestli si zasloužíme žít. Jednou bych chtěla miminko. Ovšem otázkou je, jestli nastane někdy ta doba, kdy na tom budu tak dobře aby to šlo. Nevím jestli nejsem sobecká, protože třeba nebudu tomu dítěti moct dát co zdravá máma. Ale jedno má jisté, budu ho milovat. A když to nevyjde, nevadí... Budu aspoň teta synovců a neteří co mají moji sourozenci a nebo na mě někde v domově čeká dítko, které touží po lásce které já mám plno na rozdávání :-)
A proč to vše píšu?Protože jsem cítila potřebu to napsat ;-)
Jinak si přeji, aby všichni které znám, měli mnohem snazší boj se životem než já.No a nakonec se budu opakovat. Žijte a bojujte a nikdy se nevzdávejte,život stojí za to!!!! Mějte se dle možností co nejlíp,nikdy nevíte co bude za týden,.... ;-)
