Magda k ní obrátila vodové oči. „Budu?“ Petra kývla. „Jen musíš přestat čekat, že se ti někdy omluví. Že uzná chybu. S ním to totiž nesouvisí.“ Magda jí nerozuměla. Nemohla jí rozumět. Ještě ne. Byla ve fázi, kdy cítila jen a jen bolest a nespravedlnost. Petra by ji ráda vzala do náručí a vynesla nad mraky a přenesla ji přes všechen ten čas, který bude muset uplynout do chvíle, než bude zase úplně O.K., vyčištěná, posílená.
„Ale jak mohl…. Jak jen mohl???“ Petra jí rozuměla, ale nemohla jí víc pomoct. Pamatovala si totiž chvíle, kdy její srdce bolelo v místech, o jejichž existenci ani neměla ponětí. Dny, kdy se potácela jako v mátohách mezi horečkou a ranami, které se nedají zacelit. Měla hluboké jizvy snad až v kostech ze všech nesplněných snů a promarněných nadějí.
„Vím, že je to těžký a blbý a neposlouchá se to dobře, ale ten proces pro tebe nikdo neurychlí. Budeš muset jít úplně sama. Je to trochu jako porod, hnusný, dlouhý, bolavý a nechutný, ale na konci je naděje a světlo. Takže je nutný procítit a prožít tu bolest a pak ji nechat za sebou, nechat ji vyprchat a opustit tvoje tělo i mysl. A teprve pak se pohneš z místa.“
Petra si vzpomněla na to ráno, kdy to úplně přešlo. Už ani nedoufala. Roky se brodila v temnotě výčitek, marného hledání podstaty svého omylu. Kde jsem jen udělala chybu? Jak jsem jen mohla být tak slepá, hloupá, naivní. Dávat nekonečné šance. Lhát si, že se všechno změní. Pokoušet se o návrat o spásu, o usmíření. Jak jsem mu mohla znovu a znovu padat k nohám? Ignorovat sebe sama. Ptala se každý den, každou noc, každou volnou vteřinu svého života „po životě“. Bolest časem vystřídalo prázdno, prázdno poté nahradila otupělost a lhostejnost. A pak – po letech – jednou ráno si sedla na terasu, podívala se přes zelené jezero na dokonale bílé mraky honící se ve větru kolem ostrých paprsků slunce. Zahlédla ptáky, zřejmě racky, slyšela jejich veselý křik. A najednou všechno ztichlo. Zpomalilo svůj běh. Okolí se před ní rozprostřelo, jako překrásný němý film. Pak tomu porozuměla. Byla uvnitř znovu zcela čistá. Už ani nevěřila, že by takový den mohl přijít. Najednou jí bylo jedno, jak se on cítí, jestli bude za své hříchy pykat, jestli mu to někdy došlo, jestli dostatečně zaplatil. Už to nepotřebovala vědět. Vrátila se do prvopočátku. Do momentu zrození své prapůvodnosti.
Svlékla se do naha a skočila do ledové vody. Cítila ji. Naplno, opravdově. Celou škálu vůní, barev, chladu, tepla. Nevýslovná nádhera. Věděla, že je připravená. Že může žít dál. Kdyby ho teď potkala, klidně by se usmála. Ten tam bylo rozervané nitro, touha po spravedlnosti, pomstě, ten tam byly probdělé noci plné slz. Necítila zášť. Byla čistá, krásná a zahojená. Připravená se klidně znovu zamilovat.
Magda měla tohle všechno ještě před sebou. Petra ji objala. „Ponoř se teď do té kádě, spusť slzy a plav, jak nejlépe umíš. Všechno špatné, co přijde, je součást ozdravného procesu. Jsme silné, jsme plné vášně a tělesnosti. Cítíme, žijeme a jsme stále tady. Již tisíce let. Každá jiná a všechny stejné. Toužící po lásce. Připravené odvážně následovat naše srdce, ať už nás vede kamkoliv. Až se znovu sejdeme, uvidíš všechno jasněji.“
Rozloučily se. Petra se za ní ještě otočila, foukla přes dlaň větší porci stříbřitého jemného prachu, který se Magdě usadil ve vlasech. Pak zamávala neviditelnými křídly a pomalu se vznesla. Bylo úžasné umět znovu létat…
---------------------------------------------------------
(slovenský blog prózu nezařazuje na titulní stranu blogu, což je docela zajímavý nápad, aspoň si článek najdou jen nadšenci)
