Vždycky bude umět být svým způsobem šťastná, bude si umět vychutnat okamžik, ponořit se do krajiny, tančit, smát se s dětmi, přáteli, koukat na moře, užívat si živočišné i něžné milování, navodit si slast jídlem, koktejly, bude mít krásný život, možná i talent a blahobyt… ale nikdy se nedotkne jeho vlasů, tváře, neproplete prsty s jeho. Prokletí nešlo zlomit, i když letos udělala všechno proto, aby se to podařilo. Umetala jim cestu, všechny boule zahladila, dobrotou a laskavostí zaháněla jeho obavy, riskovala a bránila se zbytečným útokům. Byli od sebe už jen pár milimetrů. Vypadalo to dobře. Pak se zase ukázal v původní formě.
Nikdy to nedopustí. Jeho nemoc jim nedovolila se spojit, naopak, využil blízkosti jen k tomu, aby tajně hledal místa na její duši i těle, která ještě nezjizvil. Hned, jak našel skulinu, vystřelil nebo zapíchl trn. Ukájel se její bolestí. Miloval její emoce, jakékoliv. Sám se pak kvůli tomu nenáviděl a dusil nenaplněnou láskou k ní.
Ubohý, krásný, zmatený, milovaný, ztracený a vážně nemocný na duši. Svou roli už dávno chápala. Byla to jediné, co ho drželo při životě. Jediná věc, která mu dovolila cokoliv cítit a prožít. Skrz bolest, kterou se snažil působit jim oběma. Skrz sebenenávist a sebetrýznění, které sám sobě přinášel. Byla jeho odměnou i trestem. Nepostradatelnou součástí pro život, a když se vzdalovala, vydal se neomylně za ní. Plazil se a prosil, vymýšlel triky, jak se k ní dostat. Když se přiblížila, ucukl nebo jí zasáhl a utekl do bezpečí. Pak plakal a hlasitě nadával, že láska je kurva. To ji zlobilo, protože o lásce věděla hodně a neměl právo o ní takhle mluvit. Láska byla nádherná, silná, čistá, léčivá, byla všechno, jen ne to, co o ní říkal.
„Ne, láska není kurva, to jen ty o ní nevíš vůbec nic a zacházíš s ní jako s levnou hloupou vulgární courou, přesně takovou, jakých sis už domů z nouze přivedl několik,“ křikla na něj. “Opakuješ stále stejnou chybu, ignoruješ všechny výstrahy, neposloucháš varování přátel a prodáváš se znova a znova pod cenou. Pak se za čas konečně probereš a hrozně se divíš. Za to ale láska nemůže.“
Přemýšlela, čím tak strašným se provinila ona, že měla poblíž právě jeho. Milovat někoho není hřích. Navíc ten cit v ní probudil a vybudoval. Dovedl ji za ruku na kraj skály, natáhl se k ní a těsně před polibkem, jí podrazil nohy a hodil ji dolů. Pak sledoval, jak se zvedá, jak krvácí, jak má zlámané ruce, nohy, trpí a to mu působilo zvrácenou rozkoš. A to dělal celé ty roky, znovu a znovu, dokud hru neprokoukla. Chápala, že v jeho choré mysli nemohl zajít dál, pustit ji k sobě… bál se, že by to nedokázal, že by o ni přišel a že by to nepřežil. Raději působil bolest z bezpečné vzdálenosti než, aby ji viděl s posměškem na tváři dobrovolně odcházet. To by ho zabilo, opakoval si neustále. Nesmím ji ztratit – a tohle je jediná cesta. Kdybych ji k sobě pustil, utekla by.
„Ještě mi chvilku zpívej…“ zněly jí v uších jeho prosby a něžné šeptání. „jen malou, malou chvilku… víc bohužel nemáme a nikdy ti to nevrátim... vždyť víš, i když to nechci, už bude brzy konec prázdnin.“ „My můžeme mít prázdniny pořád, ty troubo,“ snažila se mu poslat věty zpátky, „jen se už přestaň bát. Udělej krok a vezmi si, co ti vždycky patřilo. Budeš koukat na ten ohňostroj. Vrátíš mi to všechno i s úroky a bude nám skvěle, oběma,“ řekla mu tehdy.
Nikdy mu nedošlo, že byla mnohem silnější než jeho strach a že pokud by ji nechal, uzdravila by ho, omotala by se kolem něj jako dlouhá vlněná bezpečná šála, zalepila všechny jeho rány, vzala si ho s sebou všude, kam by šla. Vždycky byla silná, odvážná, milující a neskutečně léčivá. Byla na světě právě proto. Teď tu seděla sama s jasným vědomím, že si léčivou moc musí sbalit do kufru a doufat, že ji využije během příštích let nějak jinak, jinde. Věděla, že její život bude šťastný, krásný, ale vždycky trochu prázdný na tom místě, kde ho měla vyrytého.
Volné pokračování: https://boehmova.blog.sme.sk/c/488257/povidka-holka-na-duchod.html
