A predsa som precítila, deň bol zachránený, dokonca celý deň predtým bol potom tiež peknejší.
V bruchu to známe vzrušenie, vchádzam veľkou bránou dnu a cítim sa ako križovatka ciest. Posledný raz pohladím tie dve, ukazovák im namaľuje na čelo posedné zbohom, ktoré sa hneď zas rozplynie už v náznaku. Nikdy nie zbohom. Ďalší kúsok mňa. Prienik príbehov, nová ozvena mojej duše.
Už z diaľky vidím vo svojich tajomných róbach dve nové, zatiaľ nepoznané, vábivé a lenchvíľuešte nedostupné. Držím ich pevne, zvieram detsky silno a každý druhý krok ma vystreľuje do okolosvetom nepochopeného hop. Som euforicky extaticky narkoticky excentricky blúznivá. Robia to so mnou vždy. A možno si nesadneme. Možno pôjdu odkiaľ prišli...A možno nie, možno ďalšie jemné vlákno pavučiny mojej duše...
Sedím v električke a neodolám ako napokon vždy. Teda nikdy. Vždy nikdy neodolám a kúsok obnažím. Otváram prvú, čítam na obale prvé slová, čakám či mi podá ruku, možno mi aspoň našepká...Často sa veci dejú tak, ako sa predtým ešte nediali. Ako teraz. Prečítam záložku na obale a ostávam neplynúc bez pocitu, trošku strachu, trošku vrásky, trošku vedomia, že už niet cesty späť. Som už kúskom tohto nového dávneho príbehu. Už ma má. Cestou som ešte stihla prečítať prvé dve strany...
S týmto príbehom sa budem chvíľu schovávať tomu môjmu...Takto sa to začalo...
Existují tisíce doklad, dokumenů, fotografií, záznamů, stovky a tisíce titulů, které se věnují jednotlivým aspektům holokaustu a dokumentují keho r ůběh a rozsah. Ale podat zprávu o tom, jak byla největším vraždením bezbranných, jaké Evropa pamatuje, poznamenána a snad i pozměněna duše člověka i světa, to se podeřilo jen málokomu. Jedním z těch, kteří uspěli, je ELIE WIESEL. Kto se seznámí s jeho Nocí, vstoupí do ní a už nikdy ji – stejně jako autor – scela neopustí.
Tichý hlas chlapce, který byl spolu se všemi Židyrodného městečka Sighetu odvezen v dobytčích vagonech ze světa modliteb a zbožnosti do pekelné brány Osvětimi, mu sotva trvale sejde z mysli:
Nikdy nezapomenu na tuhle no, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře detí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým blankytem.
Nikdy nezapomenu na ty plameny, které na věky sežehli mou víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi navěky vzalo chuť žít.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabili mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděli tváří pouště.
Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejne dlouho jako sám Bůh.
Nikdy.
Ešte som len zaklopala, toto stálo na bráne, trochu tajomnej, no nezavretej. Nehľadala som práve tento príbeh. Našiel si ma sám, náhodou. Nevyhľadávam smutné príbehy, ale príbehy pravdivé, príbehy, ktoré ma posunú (možno) kúsok bližšie k sebe...
A tie prvé dve stránky? Takto aj...:
...Od té doby jsem ho vídal často. S velkým důrazem se mi snažil vysvětlit, že každá otázka obsahuje sílu, která je větší než síla odpovědi...
...“Skutečné odpovědi, Elizere, najdeš jen v sobě.“
...A během těchto večerů jsem dopsěl k přesvědčení, že šames Moše mne dovede do věčnosti v době, až se otázka a odpověď stanou JEDNÍM.
...
Keď skončím, možno vám o tej ceste poviem. Možno nie, možno len budem vedieť otázku, ktorá časom vo mne nájde odpoveď. A možno zistím, že som vlastne s odpoveďou prišla a v príbehu hľadala otázku...Možno...Tak zatiaľ...
P.S. Ešte vo mne chvíľu plynie kúsok iného príbehu (Alessandro Baricco: Bez krvi). S ním som sa dnes rozlúčila, no prechádzajúc cez sklenené okienko v knižnici vedel on i ja, že to nie je zbohom. Počas našej spoločnej cesty spoznal kúsok mňa...a ja tiež. O tom vám porozprávam čoskoro. Možno zajtra. Každý deň môže byť zajtra. Len ešte s ním chvíľu pomlčím...
Dobrú..
