Hledám a nacházím smysl vánoc Jak jsem už říkala, nepocházím z křesťanského prostředí, ale přesto křesťanství hluboce ctím a těší mne ho studovat. Také jsem říkala, že je v něm všechno, co evropský člověk potřebuje k radosti, k zvládnutí svých problémů ve svém prostředí a ke kladení otázek a hledání odpovědí k filozofii života a mravnosti. Já jsem si ho zkazit ničím nedala. Pro mne to byl a je vždycky proud, který prochází touto civilizací a který se formuje nebo deformuje kvalitou lidí, protože křesťanství je tvárné. Když se mu hlouběji věnujete, objevíte mnoho tajemství, skrytých v obrazech, hudbě i poezii a poznáte lidi, kteří se na tom duchu myšlení a cítění podíleli z jiného úhlu, než jen z historie. Je v něm skryto tajemství štěstí, lásky a i smyslu oběti. A já chápu, že ho lidé mohou zavrhovat i vyznávat, chápat nebo vůbec nikdy nepochopit. Některé pocity jsou nesdělitelné, ale lidé podobně naladěni mohou společně prožívat svátky a to je důležité pro rodiny i kolektivy. Tak jaká traumata. Každý rok se narodí znovu, jak to vyznáváme, každý rok znovu slavíme narození Spasitele a odcházení starého a příchod nového roku. Je to dobré pro uvědomění si, že můžeme každý rok začínat znovu, lépe s novými předsevzetími. Že se něco nedobrého smaže a to dobré pokračuje dál. Tak, proč si zoufat a upadat do obav a strachu, který může i vyvrcholit dobrovolným odchodem ze života, což se děje často na Nový rok?
Chodím krmit divoká prasátka a muflony V Brně, kde žijeme, je krásná obora, v které žijí rodiny muflonů, srnek, jelenů a divokých prasátek. Je to mé nejmilejší místo. Mám pro ně připravené jídlo: chleba, pokrájená jablka, kaštany. Ať si každý vezme, co chce! Na jaře se pak jdu podívat na selátka, někdy uvidím i koloušky, když mám štěstí a je dobře, že se lidé starají o zdraví a pohodu tak krásných zvířat a umožňují jim žít v klidu ve svém prostředí. Ta procházka je dlouhá, ale i když je nasněženo, cesty jsou upravené. A po těch cestách člověka napadají krásné myšlenky, vzpomínky na ty, kteří už nemohou se mnou jít a povídat si. Tak si v duchu povídám s nimi já. S babičkami, dědečky, pratetičkami a i tatínkem. A já vím, že to, co je nademnou, není prázdné, a to je pěkný pocit.
A pak se zastavím na své zahradě ...
Když mi umřel tatínek, tak jsem dostala v dědictví zahradu s chatou. Jenomže, já jsem tak zasekaná prací, však vidíte, že blogy píšu v noci, že jsem neměla na ni čas a ona začala pochopitelně pustnout. A když jsem viděla na podzim tu zkázu a ten odpor v rodině s ní něco udělat, našla jsem jednoho zahradníka, který mi pomohl dát celou zahradu do pořádku. Takže, je to tam, jak bylo, nemusím se před tatínkem stydět, že jsem jeho dědictví zanedbala. A na jaře se zazelená, zavoní a já se na to těším. Letos v zimě ještě pověsím krmítka pro sýkorky a krmení pro toulavá zvířata, která v zimě hledají potravu. Nejlepší jsou pro ně granule.
Láska ke všem tvorům v přírodě vůbec i k lidem osvobozuje
Nevím, kde se vzalo v lidech tolik nepřátelství, zloby a nenávisti. Když čtete noviny a posloucháte zprávy, tak máte pocit, jakoby by byl celý svět zatemněný. A je mnoho lidí, kteří necítí ani elementární úctu k druhým lidem. A víte kdo tím nejvíce trpí? Oni sami, ti, kteří nenávidí a svou nenávist šíří kolem dokola. A ti rozumní a moudří by se měli od toho odpoutat a nechat to smetiště samo sobě, ať se samo stráví. Protože každý den se děje zázrak znovuzrození. Už když začne ráno svítat, z pekáren zavoní chleba, venku zazpívají ptáci, někdo nastartuje auto, když se pomalu začne rozpohybovávat nový život, který povstal ze spánku. A člověk by měl vzdát díky, že probudil zdravý, že má práci, do které se chystá, že má rodinu, kterou miluje i přátele, kteří zatelefonují, že může zase začít dělat věci, které obvykle dělá, přečíst si knížku, někoho obejmout.
A ty všechny pocity a věci máme proto, že milujeme, že vnímáme, že známe jejich cenu, smysl a krásu. Že známe tajemství znovuzrození, růstu a zrání a že můžeme být toho svědky. A každý den je vzácný, každý čas, kdy nás netiskne k zemi bolest, nemoc, nenahraditelná ztráta, ale naopak nás povznáší láska a smíření i pochopení daru vnitřní svobody se rozhodovat o svých věcech. A proto jsou vánoce zdrojem té radosti, v nichž je ukryta i pradávná touha po něčem vyšším, než je člověk sám, po ujištění, že není osamělým tvorem v nekonečnu a že smí měřit čas i prostor svým rozměrem a pohledem na svůj život. V tom já vidím a vnímám jejich význam a smysl.
