nepřesnosti. V češtině se například rozšířila nešťastná praxe v komolení francouzských nosovek. A tak se Rodinovo jméno v českém dabingu uměleckého dokumentu ocitlo ve výslovnosti [rodan].
Je pravda, že francouzská nosovka [ ɛ̃ ] je vlastně hodně široké [ ɛ ], které je až tak otevřené, že připomíná naše [a], a tudíž nosovce [ ɛ̃ ] je naše [ an ] skutečně foneticky blízké. Jenomže takováto praxe narušuje systém, protože jako [ an ] se u nás interpretuje i nosovka [ ɑ̃ ] („nosové a“). Tudíž, kdyby byl Rodin křestním jménem Jean, v tomto stylu by se vyslovoval „Žan Rodan“, což ale už vede vysloveně k omylu, protože tady jde o dvě různé hlásky – „nosové a“ (Jean) a „nosové e“ (Rodin). Ti, kteří si u nás zvykli vyslovovat francouzské [ ɑ̃ ] jako [ on ], by to rozlišili – „Žon Rodan“. Co ale pak s takovou nosovkou [ õ ], tj. skutečným „nosovým o“?
Abychom si v tom tedy udělali trochu pořádek, podívejme se na celý systém nosovek ve francouzštině. Jsou tam totiž až čtyři. Jsou to:
[ ɑ̃ ɛ̃ œ̃ õ ], tj. nosové a, e, ə, o.
První z nich - [ɑ̃] neboli „nosové a“ zní ve Francii (na rozdíl od Kanady!) dost „do o“, ale jde o „o značně otevřené“, nebo spíš o „a značně zadní“. Vyslovují se tak spojení písmen AN, AM, EN, EM, pokud za nimi nenásleduje samohláska nebo další -N/-M:
an, en [ ɑ̃ ], temps [ tɑ̃ ], Caen [ kɑ̃ ], na rozdíl od Anne [ an ], âme [ a(:)m ] či Cannes [ kan ]
Druhá z nosovek - [ ɛ̃ ] neboli „nosové e“ je „e hodně otevřené, až téměř do a“. Vyslovují se tak spojení písmen IN, IM, AIN, AIM, EIN, EIM (a také EN, EM po I-, např. bien), pokud za nimi nenásleduje samohláska nebo další -N/-M:
fin(s) [ fɛ̃ ], ale fine(s) [ fin ]
Třetí z nosovek - [ œ̃ ] je spíš „nosové ə“. Vyslovují se tak spojení písmen UN, UM, pokud za nimi nenásleduje samohláska nebo další -N/-M:
un(s) [ œ̃ ], ale une(s) [ ün ]
Čtvrtá nosovka - [ õ ] neboli „nosové o“ je „o hodně zavřené“. Vyslovují se tak ON, OM, pokud za nimi nenásleduje samohláska nebo další -N/-M:
on(t) [ õ ], ale homme(s) [ ᴐm ]
(Alternativy s koncovými souhláskami (un – uns, une - unes) uvádím pro přehled, abych demonstroval, že souhlásky psané na konci slov, hlavně -S, -T, -P, a často i -C a další, se u velké většiny slov nevyslovují – „nečtou“. Ovšem mohou se číst, pokud za nimi následuje samohláska, např. les uns hommes ont un oncle [ lez œ̃z ᴐmz õt œ̃n õklə ] – známá francouzská „liaison“, tj. vázání.)
Všechny čtyři nosovky si můžeme procvičit, a potrápit tak svá mluvidla, ve zvratech jako:
dents d´un dindon [ dɑ̃ dœ̃ dɛ̃dõ ]
un cent cinq sons [ œ̃ sɑ̃ sɛ̃ sõ ]
empruntons vingt [ ɑ̃pʁœ̃tõ vɛ̃ ]
Je pravda, že v hovorové francouzštině se dnes [ œ̃ ] a [ ɛ̃ ] vyslovují prakticky stejně – mnoho lidí je prostě ve výslovnosti nerozlišuje. Ale pořád zůstávají ve francouzštině TŘI nosovky - [ ɑ̃ ɛ̃ õ ], a ty by bylo vhodné rozlišovat i při poněkud přizpůsobené přebrané výslovnosti. Pokud totiž budeme v češtině vyslovovat [ ɛ̃ ] jako „an“, a [ ɑ̃ ] jako „on“, co uděláme s třetí nosovkou [ õ ]? Vyšla by nám pak redukce francouzských nosovek jenom na dvě – „an“ a „on“.
Co ale pak s takovým „maintenant“? A co s jeho rozlišením od „Menton“?
Jak vidět, vedlo by to jenom k značnému zkomolení! Proto je vhodnější zachovávat původní úzus adoptované výslovnosti:
[ ɛ̃ ] jako „en“ - [ roden (rodén) ] Rodin
[ ɑ̃ ] jako „an“ - [ žan (žán) ] Jean, [ mentnan ] maintenant
[ õ ] jako „on“ - [ manton ] Menton
Navíc, české „e“, hlavně v pražské verzi, je hodně široké a otevřené, což dokonale odpovídá kvalitě francouzské nosovky „en“!
