jejich pravosti, rád bych jen upozornil na jistou malou, ale podstatnou lingvistickou nepřesnost.
Za jazyk těchto památek se uvádí staročeština, což je správné. Objevuje se však i termín „staroslověnština“, a to je hrubý lingvistický omyl.
Termínem staroslověnština se totiž označuje jazyk velkomoravské mise. Tudíž, i kdybychom připustili pravost rukopisů, a tím i starobylost jejich básnických skladeb, tyto se zařazují do pozdního středověku, a ne do doby velkomoravské, která je spíš „středním“ středověkem. Staroslověnština se stala literárním jazykem našich předků na západním Slovensku a na Moravě, a následně, když Svatopluk z Moravy Methodiovy žáky vyhnal, se staroslověnská vzdělanost a písemnost uplatnila i v centru Knížectví českého a v jiných slovanských oblastech. Samotná Velká Morava se stala obětí politických rozkolů a vojenských záborů. V souvislosti s přicházejícím maďarským etnikem se politická moc z jeho center jako Bratislava, Děvín, pak dále na sever lokalita Mikulčice-Kopčany-Holíč, a ještě severněji pak Staré Město-Velehrad (a možná taky Brno-Líšeň), postupně vytrácela, a zároveň s ní i kulturní dědictví, za které jsme vděčili knížeti Rastislavovi a soluňnským bratřím. Právě Konstantinos vytvořil pro velkomoravskou misi literární jazyk založený na řeči jejich rodného města Thessaloniké neboli Soluň. Thessalonická slovanština byla staletou koexistencí s řeckou byzantskou kulturou na vysoké úrovni a do tohoto jazyka Konstantinos začal překládat Nový zákon a postupně další a další knihy Bible. Vytvořil v něm skvělou báseň Proglasъ, a Methodios pravděpodobně přidal texty zákonodarné. Pouhým pohledem na tyto texty je jasné, že to bylo trošičku jiné nářečí, než jakým mluvili naši předkové na Velké Moravě (nebo třeba v Čechách), byla ale dostatečně blízká na to, aby pomáhala šířit písemnou kulturu tady u nás. Z nejmarkantnějších lingvistických rozdílů mezi staroslověštinou a místními moravsko-slovenskými pranářečími bych uvedl hlásku „št“ (možná tehdy ještě vyslovovanou „šč“, jak se zachovala v staroslověnismech v ruštině), místo které jsme tady u nás odedávna měli „c“ (staroslověnsky nošt [nošč?] – tady „u nás“ noc). Po zániku Velké Moravy se staroslověnsky ještě zřejmě jistou dobu psalo mimo jiné i v sílícím přemyslovském centru v oblasti Prahy, a možná právě tahle skutečnost podpořila, přímo podmínila, později vznik psané staročeštiny, jazyka, který byl na rozdíl od jižněslovanské staroslověnštiny jazykem západoslovanským, nářečím České kotliny. Díky tomu má čeština spolu s ruštinou nejstarší literární tradici mezi slovanskými jazyky. Je ale třeba důkladně ji odlišovat od staroslověnštiny.
Nevím, jestli používání pojmu staroslověnština je jednou ze zbraní obránců rukopisů – snad tímto pojmem chtějí naznačit, že jazyk rukopisů je ještě starší než staročeština a že sahá až před rok 1000 n.l, čímž by se i starobylost rukopisů ještě zmajestátnila. Spíš si ale myslím, že jde o nepřesnost pramenící z nevědomosti. Snad použitím slova „staroslověnština“ chtějí prostě jenom zdůraznit onu starobylost, považujíc toto slovo spíš za poetismus než za přesné označení nějakého jazyka. V tom případě by šlo jenom o „dojem ze slov“, podobně jako se slova „staročeský“ často užívá už i při vzpomínání na časy našich babiček nebo prababiček. Když si ale naše prababičky představím, tak to byly ženy přelomu 19. a 20. století, což se za „staročeské“ jenom stěží dá označit. Podobně i termín staroslověnština na jazyk rukopisů královédvorského a zelenohorského by se hodil třeba v nostaligicky laděné básni na toto téma, ale v odborném prostředí debat připomínajících výročí nalezení prvního z nich 17.9.1817 není na místě. Nádherné básně, které inspirovaly hudbu Smetany nebo malby Alše, at už jsou „podvrhem“ nebo pravé, jsou tedy psány rozhodně ne „staroslověnsky“, ale – staročesky!
