Proč se tato událost stala? Dalo se jí zabránit?
Matka a dvě dcery, zeť a přítel jedné z dcer, 12-tiletý chlapec a muž, který si pro něj právě přicházel, už nežijí. Byli to členové jedné rodiny, do té doby konfliktní a navštěvované policií, obývající byt, sousedící s bytem, ve kterém žil jejich vrah, do té doby bezúhonný občan. Od této doby bude původně bezúhonný občan odporným vrahem a rodina nezvladatelných provokatérů bude litovanými oběťmi.
Další pokračování kauzy bude asi dáno chladným popisem události, kdy 48-letý dosud nekonfliktní a netrestaný střelec, držitel šesti legálních zbraní, použil jednu z nich proti svým sousedům, 7 vybraných lidí zabil a dalších 13 podle náhodného výběru zranil. Možná dojde i na hodnocení, zda jednal chladnokrevně nebo v nepříčetnosti, případně v jakém pohnutí mysli mezi těmito dvěma hranicemi, ale nakonec se věc odloží, protože pachatel se přeci zastřelil poté, co dostal zásah do hrudi od zasahujícího člena slovenské policie.
Všimněme si ale několika zajímavých atributů tohoto případu. Rodina postižených prý podle slov sousedů žila rušným společenským životem, přijímala časté a početné návštěvy a dveře si u bytu podávalo mnoho veselých a hlučných přátel. Na druhé straně střelec prý podle slov sousedů byl člověk tichý, bez přátel, který žil jen sám pro sebe, bez rodiny, bez dětí, jen on a jeho koníčky. Podle slov místních obyvatel se problémy objevovaly i dříve a lidé tam se i dříve báli o svůj život. Podle interpretace jiné strany, samozřejmě neangažované, tam problémy nebyly, dokonce čtvrť dimenzovaná pro 1200 obyvatel, se svými 2400 obyvateli nyní platila za nejbezpečnější místo v Bratislavě, za místo s nejnižší kriminalitou, zčeřenou prý jen několika případy měkkých drog a pouličního násilí, ale to prý nestojí za řeč.
Ti angažovaní ale vypovídají dále, že sousedé postižené rodiny opakovaně atakovali úřady stížnostmi na rozdílné vnímání sousedského soužití jednou i druhou stranou a úřady ataky nezúčastněně odrážely, respektive občas přijela policie, jednou zásahová jednotka, ale jinak se nic nezměnilo. Hluční obyvatelé si z toho nic nedělali, kdežto jejich sousedi se užírali vzteky, topili v pocitu bezpráví a beznaděje, upadali do depresí, trpěli ponížením, každý podle své povahy a svých schopností. To vše až do doby, než se stane něco opravdu zlomového. Každý psycholog potvrdí, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci a za popsané situace dříve či později k nějakému zoufalému činu s velmi vysokou pravděpodobností dojde.
Na otázku, proč se tato politováníhodná a těžko pochopitelná událost stala, jsme odpověď našli. Na otázku, jak se jí dalo zabránit, respektive jak se jí dá pro příště zabránit, zřejmě ještě musíme hledat odpověď všichni.
Možná bychom ale mohli začít tím, že stát se svými policejními i právními složkami by měl měřit stejným metrem všem občanům bez rozdílu rasy a kulturních zvyklostí. Nelepme slova o lidských právech do pseudohumanistických pouček, neměňme pohostinnost a úctu k jiným kulturám za neúctu k té naší. Doma každý sám za sebe nezapomínejme, že za zdmi našeho bytu bydlí naši sousedi, že jsou tam, i když my o nich nevíme a neslyšíme je. Připusťme si, že sice bydlíme sami, ale vlastně ne tak docela.
Pro případy, kdy dospělí lidé neznají míru a pro zjevný nedostatek zpětné vazby soustavně ignorují běžné konvence, jaké se udržují všude kolem nich, má civilizovaná společnost obranné mechanismu v podobě policie a soudů. Jestliže ale tyto mechanismy selžou, pak zákonitě dříve či později půjde nonšalance, tolerance a civilizovanost stranou. Jestliže tyto mechanismy neselžou a správně zafungují, škodlivé jednání zastaví v zárodku a k sérii následných katastrof tak zákonitě nemůže dojít. Tuto v poslední době médii propíranou katastrofu něco nastartovalo a z nějakého důvodu se ji nepodařilo zastavit. Zřejmě chybou bylo neřešit vše na začátku. Nebo byla chyba v řešení, čili k řešení sice došlo, leč nebylo správné a účinné. Tento případ skončil špatně. Jak asi dopadnou ty další? Poučíme se?
Začátek nové doby po sériové střelbě do lidí v naší blízkosti mně ale nepřijde zrovna šťastný. Nenaléváme si totiž čistého vína. Setrvávání v útěchách a kolébání, jako že postižená rodina byla nekonfliktní, že střelec jen tak nějak mimochodem zešílel a že policie nejednala správně, když střelce nesejmula do pěti minut. Možná by bylo lepší přiznat si, že s rodinou problémy řešila policie již dříve, byť bez efektu a nedůsledně, že střelec mohl zešílet z deprese ze soužití v sousedství poněkud hlučných a bezohledných lidí v poněkud nezvykle velkého počtu na jeden malý byt a že policie stála po prvé tváří v tvář tak dobrému a dobře vybavenému střelci v ulici plné zvědavců na balkonech a v oknech a přesto jej sejmula bez ztráty muže a s tím, že se starala o ostatní přítomné občany a neustále varovala veřejnost, jak se má zachovat. Kromě toho útočníka měl na mušce člověk, schopný jeho jednání zastavit tím, že by střílel on po něm. Neudělal to, protože se bál postihu. Otázka zní, zda by nebyl stíhán za to, že případně zastřelil člověka, který sice střílel do lidí kolem, nicméně nestřílel právě po něm a kromě toho v době nestřílení nebylo jasné, zda útok již neskončil, jak by mohlo následně být klasifikováno, přesněji jak obvykle bylo klasifikováno. Po bitvě se najdou houfy generálů. Já si ráda počkám na to, kdo první řekne, že kdyby někdo z přítomných civilistů předešel policisty a zastřelením útočníka akci ukončil, dostal by pochvalu a ne 10 let natvrdo. Přijímám sázku, že to neřekne nikdo z rozhodujících složek ani z řad policie, ani z řad právníků. Kritizovat policii, že tak dlouho vyhodnocovala situaci a zvažovala, jestli útočníka zastřelit nebo nezastřelit, je mnohem snazší. Nebudu přijímat sázky na to, že si police nasype popel na hlavu a přizná, že kdyby řešila problém ve vývojovém stádiu stížností na špatné sousedské soužití, nemuselo dojít na šílenou střelbu.
Mimochodem, my v ČR si nemysleme, že Bratislava je bůhvíjak daleko od našeho bydliště, že se nás to netýká. Žádný člověk není ostrov sám o sobě … ale to už jste asi někde četli.
