
Tedy alespoň sám se svých hudebních myšlenkami a nápadech. Jinak si za tím žádného smutného pána s akustickou kytarou nepředstavujte. Spíš než Damienu Riceovi se ty písničky podobají Belle & Sebastian s lehce skromnějším hlasovým provedením. Celé to má jen třiatřicet minut, okolo hraje spousta nástrojů a někdy je to veselé a jindy ne zase tolik. To když Alan zvážní v textech co jsou zvláštní, a nesou se tak trochu v existenciálním duchu. Ale nešetří ani ironií a důvtipem. A vůbec. Je to příjemné album co stojí za poslech. Album na kterém se ve druhé skladbě hvízdá jako v Alfa Beta Gaga francouzských Air.