.
Machiavelli: Má vládca vždy plniť slovo?
Niccolò Machiavelli bol v rokoch 1498 až 1512, v čase Florentskej republiky, vo vysokých vládnych funkciách - mal napr. na starosti zahraničné styky alebo vojenské záležitosti. Ako vyslanec zavítal na viaceré európske panovnícke dvory (francúzskeho kráľa Ľudovíta XII., či pápeža Júliusa II.), budoval tiež obranu mesta zo samotných Florenťanov, ktorá mala nahradiť dovtedajšie žoldnierske jednotky. Machiavelli mal teda istú vládnu prax a videl zblízka, ako vládnu iní. V roku 1512, po zmene politických pomerov vo Florencii, odišiel na svoj majetok neďaleko Florencie, kde r. 1513 napísal spis Il Principe (Vladár). Publikovali ho po jeho smrti, r. 1532. V knihe radí panovníkom, ako udržať štát. Napr. v kapitole o tom, či má vládca vždy plniť dané slovo, Niccolò Machiavelli píše, že keby všetci ľudia boli čestní, mal by byť aj on. Ale pretože ľudia slovo nedodržiavajú, „rozumný panovník“ ho tiež nemôže vždy dodržiavať (preklad Josef Hajný):
(...) I v tomto případě by jistě bylo ideální, kdyby byl vládce za všech okolností charakterní a čestný a vždycky držel slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali zrovna hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrch nad těmi, co vždycky úzkostlivě dbali o svou čest. (...) Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržovat. (...) U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž úspěchu dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku...
.
Machiavelli: Píšem o tom, aký život naozaj je
Niccolò Machiavelli píše, že si uvedomuje, že jeho návod na udržanie vlády je iný, ako u ostatných autorov. Tí uvádzajú cnosti, aké by mal vládca mať. Machiavelli však zdôrazňuje, že on píše o tom, aký život naozaj je, nie o tom, aký by mal byť (preložil Adolf Felix):
(...) Zbývá pojednat o tom, jak se má vladař chovat k poddaným a spojencům. Vím, že o tom psali už mnozí jiní, a obávám se, rozepíšu-li se o nich i já, že budu považován za domýšlivého, tím spíš, že právě při probírání tohoto námětu postupuji jinak než ostatní autoři. Přeji si totiž, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou. Mnoho kronikářů napsalo o různých republikách a říších věci, které ve skutečnosti nikdo nikdy nezažil a neviděl. Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíš své zkáze než záchraně. Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou. Je proto nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne. Ponechme tedy stranou domnělé vlastnosti, které má vladař mít, a pohovořme o skutečných.
.
Je lepšie, aby ľudia vládcu milovali, alebo aby sa ho báli?
Podľa Niccola Machiavelliho ľudia sú vo všeobecnosti nevďační, nestáli, niektoré veci predstierajú, niektoré taja, dychtia po zisku. Kým im vládca preukazuje dobro, ponúknu všetko možné, dokonca aj „majetok, či život“, tvrdí Machiavelli, no upozorňuje, že na ich sľuby sa nemožno spoľahnúť:
(...) Z toho vzniká spor: je-li lépe být milován než obáván nebo naopak. Někdo odpovídá, že by měl člověk být milován i obáván zároveň. Ale to obojí se nesnadno snáší pod jednou střechou, a je proto mnohem bezpečnější, když už se jednoho z obou musíme vzdát, být obáván než milován. Protože o lidech lze tvrdit všeobecně: jsou nevděční a nestálí, buď něco předstírají, nebo tají, vyhýbají se nebezpečí a dychtí po zisku. Dokud jim prokazuješ dobro, jsou všichni tělem i duší tvoji, nabízejí ti krev, jmění, život i děti, ale jak jsem již řekl, jen dokud je nouze daleko. Když se přibližuje, rázem obrátí. Vladař, který se zcela spolehl na lidské sliby a nevykonal jiné přípravy, je ztracen. (...) Je zcela dobře být obáván, ale nikoliv nenáviděn. Dokáže to vždy, nebude-li brát občanům a poddaným majetek a ženy. Když už je nucen připravit někoho o život, má tak učinit tehdy, je-li k tomu postačující ospravedlnění a zjevná příčina. Ale především nesmí zatoužit po cizím majetku, protože lidé snadněji zapomenou na smrt vlastního otce než na ztrátu jmění.
