Tak už se mohlo i zdát že národnostní vášně trochu opadnou, ale Pavel Čákuj zase trochu „podkúril“. Na margo nedávných slovensko-maďarských jednání kromě jiného pověděl: „Za Maďarsko rokovali pripravení, k priateľským gestám ochotní a konkrétne návrhy riešení predkladajúci politici s povrchnými, nevzdelanými slovenskými politikmi...“ cituje agentúra MTI predsedu SMK.
Vidím, že to vidíme trochu odlišně a já se na Slovensku asi cítím trochu jinak než někteří moji spoluobčané maďarské národnosti. V podstatě je to v pořádku. Není důvod mít stejné pocity, ale přesto mi to není tak úplně jasný proč tomu tak je.
Mám stále silnější pocit, že hlavně slovenští politici maďarské národnosti se cítí být vedoucí silou menšinového hnutí na Slovensku. Většinou sice mluví o maďarské menšině, ale často o menšinách všeobecně. Takovou malou uherskou korunku tomu nasadilo vyhlášení FIDESZ o projevech nenávisti vůči menšinám na Slovensku. Jsem rád že nezapomněli i na nás Moraváky. Sice tu žádnou nenávist nepociťuji a taky bych ji trochu pro sebe chtěl, abych taky mohl nadávat na Slováky a měl pocit ukřivděnosti skoro za všechno. Už jsem se i pokoušel ronit slzy nad Velkou Moravou (už jenom pro ten název) kterou nám rozbili, ale pořád to není to pravý co cítím za Dunajem. Nefalšovanou lítost a nesmíření se z dějinami. Myslím, že Maďaři jsou možná jediný evropský národ, který není vyrovnaný s minulostí a vychovává v tom i generace budoucí. Celé dějiny Evropy jsou plné změny hranic, zániků států a vzniku nových. Stačí jen porovnat přístup Rakušanů a Maďarů k té samé historické události, kde oba ztratili svoji monarchii a i část svého obyvatelstva. I v Rakousku je nostalgie, ale ta není politickým programem!
