Keď som sa raz Tibora pýtal, čo on, vyučený krajčír, v Adamovských strojárniach robí, svojim už moravsko-častovským nárečím mi dal vyhýbavú odpoveď.
-Ket bude vojna, budem vojnový hrdyna. A když prohrajeme, v tém prípade budu vojnový štváč.
Pri jednej spoločnej prechádzke častovskou Dolinou sme sa dostali až nad starý odstavený kameňolom. Pri potoku sme tam objavili nezmyselný rad desiatich žúmp. Boli dosť hlboké, dolu sme nevideli, ale keď sme tam pustili kamienok, žblnknutie vody sme nepočuli.
-Na kerého svatého to móže byt, ket tam neny voda? – čudoval sa Tibor.
-Asi to bude na odpaľovanie rakiet, - napadlo ma, lebo iný zmysel to nedávalo.
Naozaj sme nemohli prísť na žiadne rozumné vysvetlenie využitia nezmyselných studní v lese. Po krátkom čase som dostal mimoriadnu pohľadnicu od Tibora s povestne krátkym textom: To, čo sme vydzely v Dolyne, je na to, na čo zme sy myslely. Tibor.
Snáď to teraz, po toľkých rokoch môžem prezradiť, brat naozaj pracoval pri výrobe rakiet. Podrobnosti žiadne neviem. Viem iba, že pracoval na špeciálnom stroji, ktorý zaberal celú jednu miestnosť, v ktorej bol Tibor sám sebe šéfom.
-Ten stroj cy vý šecko sám. Já ho len ráno pozdravým a spuscým. Potom už len dávam pozór, aby to fachčylo. Ráz som zyscýl, že ket odpojým jeden malý kontakt, šecko sa zastavý a je cycho. Zavolál som yndžynýrof, že sa néčo stalo, aby sa na to došly kuknut. Došly ale tré a začaly to šacuvat. Vydzél som, že sa do teho puscyly akurát z opačnéj strany, tak sem sy povedál, že móžem ýt do bufeteu, lebo sem ból hladný jak cygánof pes. Ket som sa ale po hodzyne vrácyl, ony sa v tém ešče furt kutraly jak potkany, no dze je chyba, to nezyscyly. Néčo ým ale bolo podezryvé, lebo jeden z ných my hovorý.
-Tibore, ty na nás děláš nějakou kulišárnu, já to na tobě vidím. Temu stroju nic není a stejně nefachčí. Tak řekni, jak to je.
-Já sa vám nechcu míchat do remesla, já sem len vyučený krajčír. Ale kuknyte, tento kontakt dycky býva napojený a neska jen tak visí. Nebude to v tém?
Samozrejme, že to bolo v tom. Odborníci vynadali Tiborovi toľko, čo sa do neho vmestilo. Tibor sa len usmieval.
-Mosýte mi uznat, že sem to nemohl opravit bez vás. Šak já som bol taký hladný, že som any nevydzél, že nečujem. Snád by ste nescely, aby sem umrél od hladu?
-Ty lumpe, noho podšitá, škoda by tě bylo jenom pověsit. Ale poslouchej, né že to někemu vykecáš. To by sme si o tom potom mohli povídat někde na pričně. Odteďka je to vojenské tajemství. Když si občas spomeneš, zavoláš nám a my ti řekneme, jestli se tá mašina může na nějaké dvě-tři hodinky pokazit. Jo? Vždyť my si taky někdy potřebujeme odpočnout v klidu.
