Jednou mi na konci mše svaté vložila jedna žena do rukou lístek. Bylo na něm napsáno: „Ježíš nám říka: ,Vezměte a pijte všichni, to je má krev.´ Proč nesmíme pít také my Kristovu krev, jak nás o to žádal? Tato krev má takovou moc, aby smyla naše hříchy, a my po ní žízníme. Proč jí máme být zbaveni? Na našich polích je dost vinic a vína, aby se mohla dávat pít Kristova krev křesťanským laikúm třeba i každý den, chtějí li. Proč jsme k němu tak lakomí, zatímco on je k nám tak velkorysí?“ Potom jsem s ním mluvil, a uvědomil si, že tá žádost vycházela ze skutečné touhy po Kristově krvi, ne z konstatace, a že ji doprovázela hluboká pokora a láska k církvi.
Tato následující slova chtějí být odpovědí na tuto touhu, která je v křesťanském lidu stále rozšířenéjší. Chtějí pomoci objevit moc a líbeznost eucharistické krve Kristovy a povzbudit k praxi přijímaní pod obojí zpúsobou, když to dnes Druhý vatikánsky koncil v katolícke církvi znovu zavedl.
Ježíš ustanovil eucharistii pod znamením chleba a vína, neboli jídla a pití, které spolu představují obraz hostiny a hodování. V Kafarnaum pravil: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. A opět: Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj (Jn 6, 53.55). Když ustanovil eucharistii, pravil: Vezměte a jezte ... Vezměte a pijte z něho všichni. Neříka: „někteří“ nebo „kdo chce“, nýbrž „všíchni“.
Svatý Pavel nám dosvědčuje, že se tento příkaz v církvi věrně prováděl. Jednou jmenuje "účast v Kristově krvi" přímo před účastí v Kristově těle". (1 Kor 10,16).
Stačí několik hlasú z mnoha, abychom si udělali představu, co znamenala krev v eucharistické katechezi Otcú. "Uvědom si," říkal svatý Augustín novokřtěncúm, "že v chlébě je tělo, které viselo na kříži, a v kalichu krev, která vytriskla z jeho boku. Abyste se neodělovali, jezte pouto své jednoty, abyste se nepodceňovali, pijte cenu, která byla za vás zaplacena." Kristova krev je "naše výkupné" (srov. 1 Kor 6,20; Ef 1,7). Věřící jsou "drahocenní" dík "ceně", kterou Kristus za ně zaplatil. "Ukážeš-li zloduchovi jazyk zbrocený drahocennou krví," volal zase Zlatoústy, "nebude moci vzdorovat". Když uvidí nachově zbarvená ústa, uteče jako poděšená šelma. Chceš poznat moc této krve? Hledej, odkud vytriskla a kde je její pramen: vypríštila z kříže, z Pánova boku."
Všechna láska a úcta prvních křesťanú ke Kristově krvi vysvíta ze zpúsobu, jak ji přijímali. Jeden biskup říkal svým věřícím: "Když jsi přijal Kristovo tělo, přistup ke kalichu jeho krve. Nenastavuj ruce, ale ukloň se, řekni amen na znamení poklony a úcty a posvět se přijetím Kristovy krve. Utři rukou vlhké rty a dotykem posvět své čelo, své oči a svá smyslová ústrojí. Poděkuj Bohu, že tě uznal za hodného účasti na takových tajemstvých." Z této lásky a úcty ke Kristově krvi pochází jeden z nejoblíbenejších symbolú Eucharistie, pelikán. Ve starověku se obecně věřilo, že si pelikán otvírá zobákem ránu na prsou a krmí vlastní krví svá hladová mláďata.
Pohlédneme-li dnes ve světle těchto předběžných údajú na zpúsob, jak byla eucharistie tak dlouhou dobu prožívána, nemúžeme si nevšimnout, jak jsme se v tomto bodě vzdálili od její púvodní fyziognomie. Mnoho příčin udělalo nakonec mlčky z eucharistie svátost Kristova těla a mnohem méně svátost jeho krve. Především podávání svatého přijímání věřícím jen pod zpúsobou chleba. Neúmyselně k tomu přispělo i uctívání eucharistie mimo mši svatou. Adorace, eucharistické požehnání se konají jen s hostií. O svátku Božího Těla se nosí v procesí jen Kristovo tělo. Kristova krev nakonec vypadá jako "chudá příbuzná" a jako jakýsi dodatek ke Kristovu tělu. Z toho plyne dúsledek, že se zdá eucharistie přiměřenější jako znamení vtělení než jako znamení utrpení.
Vraťme se k přijímání pod obojí zpúsobou. Je známo, že to byla obvyklá praxe i v latinské církvi až asi do 12. století. V 5. století papež Gelázius dokonce odsoudil některé, kteří se zdržovali od přijímaní Kristovy krve. Prohlásil: "Ať přijímají celou svátost, nebo ať jsou celé zbavení. Bez velké svatokrádeže se totiž nedá rozdělovat toto tajemství, které je přece jediné a totožné." Potom se z opatrnostních dúvodú od této praxe postupně upouštělo ("vzrostl počet křesťanú, mezi nimi jsou lidé staří, mladí i děti, a není vždy možné zajistit náležitou obezřelost při přijímání této svátosti") a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno jen celebrantovi.
Je poučné poznat, jak tuto novou liturgickou praxi zdúvodňovala teologie. Její dúvody se zakádali na jistotě, že "v každé z obou zpúsob je obsažen úplně celý Kristus". Svatý Tomáš Akvinský také také uvádí tuto zásadu, ale ihned vykláda její smysl a meze: "Je pravda, že v každé z obou zpúsob přítomen celý Kristus, ale podle rúznych hledisek. Ve znamení chleba je Kristovo tělo přítomno "mocí svátosti", to je moci Kristova slov, zatímco krev je v něm přítomná jen jako "přorozený doprovod", protože v živém těle musí být nutně i jeho krev. Podobně ve znamení vína je přítomná Kristova krev "mocí svátosti", kdežto Kristovo tělo je zde přítomno jen nepřímo, jako "přirozený doprovod". Dochází k nenáležitému výkladu, když fyzický nebo metafyzický princip "přirozeného doprovázení" převáží nad Kristovou vúli, kterou vyjádřil, když ustanovoval eucharistii (nad "moci svátosti"). To znamená, když soudobé filozofické kategorie nadobudou vrch nad kategoriemi biblickými a mají rozhodovat o liturgické praxi.
Krev je normálně jen jednou částí lidského těla. Proto podle této logiky by se muselo vyvozovat, že jako "přirozený doprovod" není v Kristové těle přítomna jen krev, ale i nervy, kosti, srdce, ruce a všechny ostatní části těla. Ale ihned vidíme, jak je toto všechno hrubé a hmotné a jak nás to vzdaluje od pravého smyslu obřadu ustanoveného Kristem.
Krev je podle Písma svatého a podle Kristových slov použitých při ustanovení něco docela jiného než pouhá část lidského těla! Je významné, že proti závažnosti Písma a celé starověké tradice mohly být uvedeny jen dvě "autority" ve prospěch nové liturgické praxe, a to "obyčejná glosa" a "zvyk mnoha církví".
Také u svatého Tomáše zahlédneme jistou výhradu k uplatňování zásady věcného doprovázení. Především to vidíme podle námitek, které si sám klade. Píše: "Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se mněli zdržet spíš přijímání těla než přijímání krve."
Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena i krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou zpúsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. "Nuže" vykáda Augustín, "žádná zpúsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, zadruhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj."
Co rozhodlo o tom, že se definitivně, teoreticky a prakticky upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnoha jiných případech reakce na stanoviska protestantských reformátorú. Tridentský koncil neodsoudil praxi přijímání pod obojí zpúsobou, nýbrž teologické zdúvodňování, kterým se oháněli její zastánci (takzvaní kališníci a utrakvisté) a podle kterého není Kristus přítomen pod každou zpúsobou. Koncil nechal dokonce otevřené dveře nožným ústupkúm na praktickém poli. Až později, roku 1621, byl obřad přijímání pod obojí definitivně zrušen.
To byl další smutný dúsledek rozdělení křesťanú. Touto novou praxí zřejmně nebyla ohrožena podstata nebo platnost svátosti, ale dokonalost a úplnost znamení. Dále se totiž proměňovaly jak chléb, tak víno, a při každé mši alespoň celebrant přijímal i Kristovu krev.
V naší době Druhý vatikánsky koncil znovu zavedl možnost přijímat pod obojí zpúsobou. Praví: "Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věříci po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí zpúsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikúm tak řeholníkúm, tak i laikúm v případech, které vymezí Apoštolský stolec ... Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem" (že totiž je v každé zpúsobě přítomen celý Kristus). Přijímání pod obojí je nejen povoleno, ale i doporučuje se. V jednom textu čteme: "Svaté prijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí zpúsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjádřuje Boží vúle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království."
Není zakázáno doufat, že brzy dospějeme k tomu, že budeme moci podávat Kristovu krev všem, kdo po ní touží. Jak dlouho máme pokračovat v praxi, která dělá rozdíly mezi mší a mší a mezi tou a onou kategorií osob při téže mši svaté, takže samo přijímání pod obojí zpúsobou je pak znamením diskriminace a nikoli společenství mezi věřícími?
Napísla by som to aj vlastnými slovami, ale ani zďaleka nie tak výstižne, jasne a krásne. Ale túto formu (interpretovať môj názor pomocou slov iného) som si zvolila najmä preto, že autor je (narozdiel odo mňa) relevantnou svetovou katolíckou autoritou.
Snáď na záver (nie práve najkratšieho:) článku hodím vlastnú skúsenosť. Do prijímania Kristovej krvi som sa "zamilovala" na Ukrajine. Chodili sme tam na "misie". Boli sme medzi gréckokatolíkmi. Odvtedy sa mi páči ich liturgia. Je nádherná. Už je to dobrých desať rokov keď to začalo. Žijem v meste, v ktorom máme gréckokatolícke liturgie. Mala som obdobie keď som u nich bola denne. Potom aspoň raz týždenne. Zároveň som bola v partii s ľuďmi, kde na akciách boli i kňazi a aspoň raz za mesiac sme mali možnosť prijímať Kristovo telo a krv. Sama pre seba si viem tento spôsob "zabezpečiť". Je mi kdesi hlboko v mojej bytosti nesmierne ľúto, že to nie je bežné a že nie všetci, ktorí by chceli majú prístup ku Kristovej krvi. Keď som bola v Anglicku (protestantskej krajine) mala som šťastie, že v blízkosti bol katolícky kostol. Mala som možnosť každý deň prijímať Kristovo telo a krv. Prečo to nie je možné aj v našej katolíckej krajine?
