Bouchly dveře, otočil jsem se zády a udělal jsem první krok. Měl jsem pocit, že kráčím, že se procházím a vznáším současně. Vůbec jsem nevnímal realitu začínajícího volného pádu. Nic se jakoby nedělo a bylo mě nádherně.
Najednou jsem začal cítit tlak po těle. Ruce, hlava a nohy mi začali zaostávat za tělem. Hlavně tedy ruce a nohy. Začal jsem si uvědomovat. Začal jsem si uvědomovat nahoře, dole, vpředu a vzadu, začal jsem vnímat svoje tělo. Začal jsem si ho uvědomovat díky talku, který na něj začala vyvolávat čím dál tím hustější atmosféra. Dnes to vím. Kdykoliv jsem se chtěl podívat na místo mého prvního kroku začal jsem se motat. Rotoval jsem kolem všech možných i nemožných os. Dělalo se mi na zvracení. Bylo mi vždy nevolno a motala se mi hlava. Ztratil jsem získané vědomí prostoru . Tlak na mé tělo byl jasný a zřetelný, byl tak srozumitelný, byla to jistota. Vše bylo najednou tak jednoznačné, věděl jsem co znamená dopředu.
Většina těl, kterých jsem si byl schopen všimnout se pohybovala mým směrem, dopředu. Atmosféra houstla, tlak se zvětšoval. Bylo mi teplo na břichu a hrozná zima na zádech, ale zpomalil jsem, to bylo jasné. Moje rychlost dopředného pádu se ustálila.
Díky nižší rychlosti jsem si začal všímat i spousty jiných věcí. Přes nižší, ale přesto stále obrovskou rychlost jsem nebyl schopen tyto věci přesně identifikovat. Začal jsem si domýšlet a dělat vlastní závěry. Vše bylo opět tak jasné a srozumitelné. Bylo jasné jakým směrem jdu, tedy padám a hlavně nově postřehnuté věci jsem si vysvětlil.
Dlouhodobým tréningem jsem dokázal směřovat zadkem dopředu. Dokázal jsem se dívat dozadu aniž bych měl ty závratě jako na počátku cesty. Jenže dveře už jsem neviděl. Dokonce jsem si nebyl už ani jistý jestli nějaké kdy existovaly. Byl jsem ale schopen dokonaleji sledovat ty všechny věci co mě doposud míjely. Byl jsem schopen je sledovat mnohem delší dobu. Byli to lidé jako já. Mávali, křičeli, gestikulovali. Nerozuměl jsem jim. Šli, nebo letěli dozadu. Jenže já jdu dopředu nebo ne? Celé mi to začalo nabourávat moje zažité představy o cestě dopředu. O mé cestě dopředu. Začal jsem se soustředit na myšlenku přesného stanovení směru definovaného jako dopředu. Určení a stanovení reality jsem věnoval veškerý volný čas při mém pádu.
Jak tak přemýšlím kde je dopředu a dozadu, uvidím v předu veliký bod. Nebyl to obyčejný bod. Byl to neuvěřitelně rychle se zvětšující bod. Dnes vím, že to byla Země.
Začal jsem mít strach. Ti lidé co letěli dozadu, tedy opačným směrem a mávali na mě a křičeli na mě, mi určitě chtěli něco říct. Bod se neustále rychle zvětšoval. Můj strach rostl. Co mi to chtěli říct, co to mávali, co gestikulovali !? Začal jsem si jich všímat. Jedni se vznášeli a pohybovali se a vypadalo to, že se pohybují kam chtějí. Jedni letěli na raketě jako astronauti, někteří měly rogala a klesali pomaleji, jiní měly na zádech padáky, ale většina lidí téměř všichni co stoupali, ano dnes vím, že stoupali vzhůru, měli normální horkovzdušné balóny.
Přepadla mě panika. Z bodu byla koule, z letu se stal pád, nekontrolovatelný pád. Já chci taky padák, já se bojím, já nic nemám, dejte mi někdo něco, pomoc! Proč mě nikdo nepomůže? Já někoho potřebuji, aby mě pomohl, znovu volám o pomoc. Můj slabý hlas nemohl být v tom větru slyšet. Ano již tak silný vítr a provoz neustále sílil a houstl.
Někdo do mě drbl. Země byla nepříjemně blízko. V tom něco semnou škublo, tělo letělo vzhůru avšak všechny údy stále směřovaly k Zemi. Měl jsem pocit, že mě to roztrhne. Někdo mi otevřel padák a ten se otevřel, nikam jsem nestoupal. Klesal jsem k Zemi a měl jsem spoustu času si uvědomit jak mě někdo zachránil tím, že mě drbnutím otevřel padák a já jsem si nedal na čumák. To jsem, ale ještě nevěděl, že Země je tvrdá. Nicméně strach a podezření na nebezpečí jsem měl. Ještěže si pomáháme a jsme pospolu.
Dopadl jsem měkce na krásnou pláž. Nevěřil jsem vlastním očím jak je ta Země krásná. To, že to je Země mi řekli ostatní co se semnou koupali v krásném moři. Vůbec nevím z čeho jsem měl tak veliký a zbytečný strach. Je pravda, že někteří panikáři neustále běhali okolo, něco stavěli z poutí a sháněli pytle a vaky. Já a kamarádi jsme byli na baru u pláže a užívali jsme si krás Země. Všech krás. Můj strach byl pryč. Vše bylo tak krásné. I Země se zatřásla samou radostí.
Já a pár lidí jsme tu hroznou vlnu přežili. Mnoho lidí na tu hrůzu, kterou jsme prošli abychom přežili, rychle zapomnělo. Říkali, že se to sem tam stává. Já jsem nezapomněl. Naopak jsem si vzpomněl jak jsem se bál když jsem na Zem dopadal . Nevěděl jsem odkud jsem, ale vzpomněl jsem si téměř na vše. Na lidi v raketách a na lidi v stoupajících balónech vzhůru k nebesům.
Začal jsem běhat a hledat proutí a vaky. Postavím si balón a poletím vzhůru. Poletím zpět i když zatím nevím kam. Poletím hned, jen co se odlehčím a odseknu kotvící lana připraveného záchranného balónu.
