že si najdu pěknou garsonku hned vedle nosu, tam totiž žijí ti, kteří na to mají odvahu, neboť se nebojí bydlího smrkání…jako moje Františka se svými rodiči.
Ale všude je plno, někde bydlí dokonce po třech, dostal jsem se až do nádherného vlasového folikula 1+kk nad bydlovým levým uchem. Někdo by si mohl říct, že jsem někde udělal chybu, že jsem cosi přehlédl. Další by si posteskl: „Proč zrovna já musím bydlet na poušti?!“ Bydla má na svých nejvyšších místech extrémní nedostatek ubytovacích prostor, o nebytových pro případné stěhování knihovny ani nemluvím. Běžný člověčí bydla má nahoře přes sto tisíc možností, kam se vrtnout, ovšem tenhle… Ano, mohl jsem si najít něco níž, kde krajina bydly připomíná povrch medvěda, ale není tam tak krásný výhled, jako odtud. A navíc, Františka by byla příliš daleko. Na konci pátku jsem konečně dovykousal první zásadní poznámky – nebojím se říct zákony – do svého deníku: „Nejsem parazit, jak si o nás myslí kolegyně vši. Jsem komenzál, ony ne. Myslím, že nám závidí. Dělám bydlovi dobře, protože ho mám rád, kdežto ony mu vespolek s kvasinkami, viry a některými bakteriemi jenom otravují život. Živím se jeho mazem, některými bakteriemi a odumřelou kůží, tedy věcmi, které už nepotřebuje. Svrabáci se živí bydlou a jmenují se zákožka. Zákožka není kamarád. Želvuška také ne, protože té závidíme. Navíc nežije na bydlech.“
Na tomto místě si dovolím poznámku… Možná máte pocit, že jako trudník nebývale oplývám nebo ještě budu oplývat až nečekanými vědomostmi. Dokonce si troufám odhadnout, že vás budu některými téměř vědeckými teoriemi iritovat, ale nemějte mi to za zlé, prosím, nemám si totiž kam své nabyté znalosti strčit. Ano, ani klobouk nemám.
Jelikož jsem trudník zvídavý a neuvěřitelně zvědavý, povedlo se mi učinit se sečtělým. Chce to do kyblíku vědění vložit trochu odvahy, špetku drzosti, drobet pohybu, zalijeme to neusnutím a přesným časovým harmonogramem. Bydla má syna postiženého povinnou školní docházkou a mírně bezbřehou závislostí na brouzdání v mobilu. Co ten dokáže za jeden den přečíst a prohlédnout! Má to velkou výhodu. Slunce, které nemám rád, neboť mi ultrafialové záření nedělá pěkně, nevidělo jeho pokožku minimálně půl mého života. Malý bydla se úspěšně skrývá před paprsky žluté hvězdy ve škole i doma, a přitom dokáže nespustit oči z displeje telefonu. Zatím každý můj večer, tedy dvě jejich rána, kdy velký bydla přestane vylučovat melatonin a mně by se mělo začít chtít spát, došlo k poměrně blízkému setkání jejich částí, byly to rty a tvář a tvář a rty v tomto pořadí, zřejmě jakýsi podivný rituál, kterých mají naši ubytovatelé opravdu hodně. Ještě k tomu zaznělo: „Dobré ráno, škola volá!“ a „No jo, vždyť už jdu!“ To je můj okamžik, který si chystám už dobrou hodinu. Opustil jsem ubikaci a běžím dolů, u nosu pozdravím svou Františku, pročež mi zase hrozně ztěžkne hlava, a ve žlábku zvaném philtrum si vylezu na nejdelší vous, který najdu, teď! Skočím, letím, plachtím, dopadám. Hercule Poirot to zrovna není. Je mu třináct, cloumá s ním puberta a knírek mu raší jen málo. Riskuji, vím. Ale nakonec se nějaké to chmýří najde a já si mám kam zalézt. Mám teď celý jeho den na to, abych se spolu s ním věnoval čtení, sledování, vědění a pokusům. A když se konečně ozve: „Dobrou noc!“ a rty se potkají s tváří nebo naopak, jsem zase doma.
Přiznávám, jsou situace, kdy mi věda rezolutně dává najevo, že žádá oběti… Můj velký bydla se kdesi zdržel a neudělal zaběhlý zvyk: starý vous – mladá tvář. Musel jsem pak několikrát nebezpečně až riskantně přestupovat na trase syn-maminka-dcera-maminka-syn-bydla. Tuhle se mi do trasy nechtěně, nežádoucím omylem, vetkla bydlatchyně. Na té se ale aspoň bylo čeho chytit, ve výstavním „Satinském“ jsem byl dokonale schován před jakýmkoli nebezpečím. A jelikož ráda četla knihy, byl jsem na vrcholu blaha. Ale doma je doma i pro trudníka…
Pakliže se nepletu, dlužím vám vysvětlení a drobnou přednášku o tom, proč jsem se odvážil se nazvat komenzálem. Komenzál pochází z latinského con – to znamená spolu a mensa – to je stůl. Tedy jsem spolustolovník, chcete-li. Dá se to říct i jinak. Je to typ biologické interakce mezi dvěma organismy (v našem případě mezi mnou a bydlou), kdy jeden z nás má ze vztahu prospěch (ano, jsem to já), zatímco druhý není ovlivněn (bydla). Ale podle posledních vědeckých studií se nám trudníkům blýská na ještě lepší časy, vypadá to, že nás vaši vědci prohlásí za symbionty! To by znamenalo, že si konečně začnete myslet, že vám k něčemu jsme a budete nás mít rádi! Budete si vážit každého svého malinkého tvora, kterého jen tak nespatříte, jelikož na vašem obličeji přes den obvykle spí… Ovšem jakmile se setmí…
Pokračování příště… (Příště bych si dovolil definovat jako čtvrtek, ovšem o týden později oproti tomuto čtvrtku)
A pro ty, kteří nemají rádi svá zvířátka na svých obličejích, tu mám něco na uklidnění…
Úplně Zbytečná Informace Navíc: Larva slunéčka sedmitečného (berušky, berunky, verunky, bedrunky, halinky, popelinky, majdalenky, menurky, pinkalinky, pámbíčkovy kravičky,…) vypadá jako malinkatý krokodýl a sežere přes padesát mšic denně.
Brukev zelná je původní rostlina, ze které člověk z bůhvíjakého důvodu a rozmaru vypěstoval hlávkové zelí, kapustu, růžičkovou kapustu, kadeřávek, kedluben, květák a brokolici.
Zásadní Otázka: Sbírali jste céčka? Já ano, měl jsem dlouhou sbírku… Když jsem je pospojoval, měl řetěz sedmnáct metrů a čtyřicet dva centimetry. Z toho dva a půl metru bylo svítících! Heč!
