Při návštěvě Tábora jsem byl veeelmi časově limitován. Měl jsem čas pouze v době, kdy žádná skupina nebyla. Tak jsem zaplatil 10 studentských lístků a získal průvodce sám pro sebe (proto jsou chodby tak prázdné).
Toto nejsou dělové koule, nýbrž závaží.
Výklenek. Moje romantické úvahy, na co asi mohl být používán (co do něj mohlo být zasazeno, apod.), přerušil průvodce konstatováním, že lidé toto místo využívali jako obyčejný sklep. A na co my doma používáme ve sklepě výklenky?
Barevná kresba původní horniny.
Foceno kompaktem bez blesku, jen s místním osvětlením a bez stativu (takže dlouhá expozice byla problém). Na této fotce jsem fotoaparát částečně zafixoval o strop. Jinde jsem ho pokládal na zem nebo fixoval o koleno. Také jsem měl štěstí a několik delších expozic vyšlo docela slušně z ruky.
Průduch na náměstí. Jsou dlouhé 5-6 metrů. Není úplně jasné, jakou technikou je tak úzké vyvrtávali.
Sklepy lidé většinou kopali tak, že zpod domů vybíhaly pod náměstí (aby dům nespadnul).
Fotoaparát částečně položený na zábradlí - nechtěně tak vznikla docela slušná linie.
Tato úzká chodbička je slepá a není osvětlena: "Bleskněte si tam!" Na třetí pokus jsem s pomocí blesku přišel na to, kam zamířit objektiv.
Mnohé schody vedou do současných domů, restaurací a také na poštu. Dostala se ke mě historka, kdy prý jistý průvodce byl ve sklepení sám a z druhé strany zaslechl hlasy zaměstnankyň pošty. Nenapadlo ho nic lepšího, než se připlížit ke dveřím a začít kvílet: "Úúú, jsem tu zavřenej, pomozte mi." Ticho. "Slyšelas to?" "Úúú, jsem tady, pomozte mi." Následovaly "odcházející kroky" vyděšených žen.
Další průduch. Nejširší a vyzděný.
Focení v Středověkém podzemí je zakázáno. Tento blog vznikl s laskavým svolením řiditele Husitského muzea v Táboře, pana Miloše Drdy.
Dodatek: Svět je malý. Když jsem ukecával pokladní nahoře, aby mě zorganizovaly samostatnou prohlídku, zmínil jsem, že máme dům kilometr a půl od Kozího hrádku. Student, který mě měl provázet, se zeptal: "Nejste náhodou pan Bezecný?" Odpověděl jsem: "Já ne, ale dědeček byl." Vyplynulo, že po znárodnění, když rodiče mého dědečka prodali mlýn na Kozském potoce a z celého hospodářství si nechali jen jeden dům (jako dítě jsem tam byl každé léto), právě prarodiče tohoto kluka to od nich koupili. Takže jsme byli vlastně "sousedé" :).
