Můžete mít partnera, můžete být přesvědčeni, že sex až po svatbě je důležitá a správná věc a může vám to vyjít. Ale nemusí. Problém je, že pokud s někým nežijete, pokud ho nepoznáte intimně, neznáte ho tolik, jak když s ním sdílíte lože, kuchyni a toaletu. Upřímne, svého partnera vlastně poznáváte celý život. I když už spolu žijete, nevíte, jaký bude a co s ním udělá narození potomka. Nebo, až dítě začne chodit do školy a bude třeba se s ním učit. Celý život se budete s partnerem dostávat do nových a nových situací, které jste předtím nezažili. Někdy budete mít stejný názor, někdy méně, někdy vás partner překvapí negativně, někdy pozitivně. Připravit se na to nedá. To se prostě musí žít. Nicméně. Není zlé, vědět o člověku, se kterým vstupujete do manželství, co nejvíc. Vybaví se mi scéna z jednoho filmu, kdy se žena zeptá partnera, jestli je "připraven" přejít na další level "důvěrnosti" vztahu a následně si před ním sedne na toaletu. Něco takovéhoto máte šanci zažít s partnerem, se kterým sdílíte lože, ale pravděpodobně ne s partnerem, se kterým jste se tak daleko ještě nedostali. A je jedno, jestli to je před svatbou nebo po svatbě. Lidé, kteří spolu před svatbou "kompletně" žijí, mají o svém partnerovi mnohem přesnější představu, než lidé, jejichž vztah k sexu a společnému bydlení ještě nedospěl.
Důležité. Ono "společné bydlení" považuji za důležitější, než ten sex. Vybavuje se mi, jak jsem kdysi četl o dvojici, která se roky potkávala na konferencích a zažívala spolu krátkodobé intenzivní vztahy. Když se k sobě nastěhovali, zjistili náhle, že to nejde. Až společný život totiž ukáže, jestli spolu dva lidé dokáží fungovat. Pokud jen randíme, jsme zábavnější, živější, aktivnější. Jak skončíme v jednom bytě, hovoříme méně a více "vegetíme". Zapneme si televizi, chroumáme chipsy, nosíme vytahaná trička a občas si zapomínáme čistit zuby. A ... ano ... i my máme občas zažívací problémy. Jestli nás partner i po tomto všem stále zajímá - na to nepřijdeme, dokud to nevyskoušíme.
Chtít mít sex až po svatbě přináší o něco větší riziko, že si nevybereme dobře. Člověk, který hovoří, jak mu láska pomůže přemoci vše zlé a dá mu sílu, vlastně nepřímo přiznává, že má problémy. Ano, souhlasím, že pokud odmítnu s někým spát, odradím jedince, kterým jde pouze o sex. Což nemusí být zlé. Já ale píšu pro lidi, kteří mají štěstí na partnery normálního charakteru a pouze řeší dilema, jestli spolu žít, či nikoli. Co je podle vás lepší? Praštit do toho nyní a zjistit, že nám dotyčný vyhovuje/nevyhovuje nebo na to chtít přijít až po svatbě? Mám teorii, kterou mi dosud nikdo nevyvrátil, že člověk potřebuje štěstí, aby nalezl člověka, který je schopen akceptovat právě jeho chyby. Totiž. Chyby máme každý. A pokud náhodou moji rodiče měli stejný druh chyb jako můj partner, budu na ně zvyklý. Někomu jinému by tekly nervy, ale já to jako chybu nevnímám. Když se před mnoha lety ptali lidé mé budoucí ženy: "A nevadí ti na Ščobákovi tohle a tohle?", odpovídala: "Ne." Přesně tohle potřebuje každý z nás. Potřebuje vědět, jestli chyby, které má, partnera vytočí nebo jestli bude v pohodě. A obráceně. Potřebujeme naše chyby "ukázat". Potřebujeme ležet (doslova i obrazně) před partnerem rozcuchaní, pomačkaní, spocení. Potřebujeme obyčejný život, aby nás partner mohl zažít nervózní, podrážděné, rozčilené. Potřebujeme si na sebe zvyknout. Aby pro nás společný večer nebyl vzrušujícím zážitkem, ale obyčejným večerem, kdy každý zalezeme do svého koutku a jeden druhého si nevšímáme. Protože takto to bude vypadat většinu našeho života. Když jsme zažili alespoň toto, dokážeme si následujících dvacet a více let trochu líp představit.
Zpět k sexu. Dokud jsme nezapojili sex, nedostali jsem se přes určitou hranici intimnosti, za kterou nemusí, ale může následovat agrese nebo naopak nuda. Samozřejmě, že je spousta lidí se svým partnerem spokojena. Ale někteří až při sexu (nebo po sexu) zjistí, že cosi nefunguje. Lidé se mohu začít chovat majetnicky, žárlit nebo naopak ztratit zájem. Někdo nemá fantazii a jiný jí naopak má moc. Atd., atd. I v sexu si musíme vyhovovat.
Ve filmu Dobrý Will Hunting, zazní (volný citát): "Nejsi dokonalý. A ani ona není dokonalá. Důležité je, jestli se k sobě dokonale hodíte. A nebudeš to vědět, dokud to nevyskoušíš."
Hloupé je, že člověk, kterého víra dovedla k tomu, aby s partnerem zahájil sex a společný život až po svatební noci, je většinou natolik silně věřící, že i když nastanou problémy, nemá možnost od partnera odejít. Bude se modlit, aby vše překonal, ale bojím se, že mu to nebude moc platné (přestože se zázraky občas dějí). Prvotní výběr prostě nebyl optimální. Nemusí být chyba v něm. Nemusí být chyba v partnerovi. Jen se k sobě nehodí. A nepřišli na to včas.
Držím palce všem, kdo to se sexem po svatbě myslí vážně, aby měli štěstí. Ale pokud jsou oba solidního charakteru a věří si, mohli by do toho "praštit" ještě před svatbou. V zájmu dětí, které budou mít, budou je vychovávat a budou jim vzorem. Protože děti, kdyby mohly hlasovat, hlasovaly by za to, aby se maminka s tatínkem měli doopravdy, upřímně a co nejvíc rádi.
