Na jaře 1996 přišlo do našeho squarového klubu asi šest nových dívek, že by chtěly tancovat. Já byl caller (člověk, který učí square dance) a všechny jsem slušně vyhodil s tím, že naše přípravka tancuje od októbra, že teď umí asi padesát figur a že se to ony tak rychle nenaučí. Ať přijdou v septembri. Moje budoucí žena (Žaneta) se ale nevzdala, ignorovala vyhazov a navzdory mým očekáváním se dokázala všechny figury doučit (je pravda, že předtím tancovala třináct let slovenský folklór). Působila nenápadně, asi půl roku jsem neregistroval, že nějaká takováhle holka vůbec v klubu je. Na podzim mě oslovila, jestli bych s ní nešel na svatbu její kamarádky do Bánoviec nad Bebravou. Překvapený jsem na to kývnul (zaregistroval jsem ji). Tehdy jsem netušil, že v tom samém kostele a v tom samém sále budu ani ne za rok slavit vlastní svatbu.
Byla svatba a stále nic. Až přišel slovenský folklór. Žaneta nabíhala na parket a vtom ji podjela noha. Ustála to, zavářila se překvapeně a spontánně si přitom juchla. V tu chvíli byla zajímavá. Ono podklouznutí nohy ovlyvnilo můj život. V pondělí po svatbě jsme už v Bratislavě seděli na večeři (výše zmiňovaný datum 11. novembra) a já se jí zeptal, jestli by se mnou za necelý měsíc nejela na pět týdnů do východní Afriky, že už jsem rezervoval letenky. Že pokud se mnou nepojede, pojedu sám, protože žádnou jinou dívku momentálně po ruce nemám. A že Afrika, konkrétně lokality, jako národní park Serengetti nebo hora Kilimanžáro, jsou mým snem od sedmi let, kdy jsem přečetl Příběhy lvice Elsy od Joy Adamsonové. Ona byla trochu překvapena (protože jsme si ještě nedali ani pusu) a vyžádala několik dní na přemýšlení. Později mi řekla, že se jí honilo hlavou: „... jak on se tam domluví, když neumí anglicky a jen německy? Musím jet s ním!“ Do odletu ještě zorganizovala veškerá očkování, od kamaráda ze squaru půjčila stan a 9. decembra netrpělivě stepovala u autobusu na Schwechat. Po několika letech se přiznala, že můj příchod necelých pět minut před odjezdem autobusu ji značně znervóznil a už začala být přesvědčena, že jsem si to celé rozmyslel.
O pět dní později jsme se na Kilimanžáru dostali nad hranici 4000 metrů. Málo kyslíku, štěrková planina, které průvodci říkají „poušť“, nekonečné pozvolné stoupání. Poslední chata pod vrcholem „Kibo“ je ve výšce 4700 metrů. Bylo mi zle. Žaneta mě vzala za ruku a poslední půlhodinu k chatě táhla. V tu chvíli, kdy jsem byl tažen za ruku, se mi mezi pocity na zvracení a na teplý spacák vynořila jedna nová myšlenka: „Tohle je žena pro život!“ Této myšlenky jsem se v budoucnu držel a ukázala se být naprosto správná. Zbývá dodat, že já jsem zůstal ležet na chatě Kibo, zatímco Žaneta (která byla poprvé v životě v horách) vylezla s naším průvodcem a jedním Kanaďanem z naší skupiny na Kilimanžáro. V Serengeti se mnou bydlela čtyři dny v malém domku se zamřížovanou verandou za kterou v noci řvali lvi (hned naši první noc v Serengeti zabili lvi před jiným domkem asi 300 metrů do našeho v noci buvola) a občas se mnou chodila pěšky akáciovou savanou, která je mezi roztroušenými domky Michael Grzimek Institutu. A na severovýchodě Ugandy jsme jednu noc tábořili v kempu blízko Nilu, ve kterém jsme byli úplně sami, přičemž kemp nebyl oplocen, budovy strážců rezervace byly asi 250 metrů od nás a v noci prošli 60 metrů od našeho stanu hroši (ráno jsme se ptali strážce rezervace: „A sem ty zvířata nepřijdou?“ Odpověděl: „Ne. Tady není dobrá tráva.“). Občas jsme několik dní neviděli bělocha. Na jezeře Bunyonyi (západ Ugandy) jsem ji donutil pádlovat šest hodin v kánoi vydlabané z jednoho kusu kmene (ale zase jsme měli stan na ostrově na jezeře a viděli jeřába pavího). U Sipi Falls sme se prodírali kolem zadní stěny vodopádu a mám ji vyfocenou zcela zapadnutou ve vegetaci. U jedněch bažin Žaneta vykřikla: „Tam byl nějaký černý had!“ (možná prudce jedovatá mamba černá) a já: „Kde?“ Je to už skoro deset let a stále na to rádi vzpomínáme.
Když se podívám zpětně, bylo to celé naprosto šílené. Vyrazit s někým, s kým nechodíte ani měsíc, na pětitýdenní cestu do země, kde jsou cestovatelé v páru absolutně odkázáni jeden na druhého (kdybychom žili s rodiči a rodiče do toho mohli víc mluvit, asi by nám to nedoporučili). Jenže nám to vyšlo. Za celou dobu jsme nedostali ponorkovou nemoc a dokázali jsme si, že se na sebe můžeme spolehnout. Doporučuji všem začínajícím mladým párům, aby se sebrali a vyrazili na podobnou cestu (pro zajímavost, Uganda je levná – denní rozpočet na osobu byl 15 dolarů – za tuto sumu jsme se přesunuli autobusem, nakoupili základní potraviny, ubytovali v levném hotelu a zašli na dobrou večeři). Zjistíte, jak reagujete v krizových situacích a dokážete si, čeho jste schopni.
Letos to bude deset let, co jsem se svojí ženou. Nikdy nezapomenu, jak jí při tanci podklouzla noha a nikdy nezapomenu, jak jsem si pod Kibem říkal: „Tohle je žena pro život!“ Ona to ví a snad mi promine, když občas zapomenu na výročí naší svatby.
