1) Příliš mnoho faktických chyb. Papír (rozuměj seznam závodníků, který má k dispozici) je pro komentátory zřejmě božstvem. Situací, kdy komentátor ohlásil jméno závodníka podle papíru, zatímco na obrazovce televizoru jel zjevně (a byl napsán) někdo jiný, je „neúrekom“. Zrovna před chvílí (22. 2. 16:00) ohlásil komentátor Indku a světe div se, na monitoru jsem si přečetl, že to je Korejčanka (a jmenovala se jinak). Extrém nastal před pár dny, kdy komentátor řekl, „jede závodník yx, ... to, co je na monitoru je chybné ...“ To, že na monitoru to nebylo chybné, bohudík přiznal při dojezdu závodníka. Kdy se komentatoři poučí, že přenos v televizi přináší přesnější údaje než papír? Za čas, co sleduji OH, se informace na obrazovce ještě nemýlila.
2) Neznalost. Že se v snoubordkrose počítá při kvalifikaci rychlejší jízda, jsem si v době vítězství Radoslava Žideka musel vydedukovat, komentátor to neuvedl a takovýchto příkladů je celá řada. V České televizi si zvou spolukomentátory, kteří o sportu něco vědí, pro STV je něco takového buď finančně náročné nebo příliš namáhavé (čest vyjímkám, jako je hokej nebo biatlon).
3) Komunikace. Člověk, který si myslí, že umí mluvit, často neumí mlčet. Dnes při snoubordovém paralelním slalomu komentátor pusu nezavřel. Ke konci jsem stopoval čas, kdy dokázal být zticha a poměrně přesně se mi dařilo odhadovat, kdy to už nevydrží. Přitom až na několik málo konkrétních informací to byla vata, vata, vata (drísty, drísty, drísty). Zbytečné popisování toho, co se děje. Zbytečné opakování toho, co už bylo řečeno. Zbytečných deset slov na místě, kde by stačily ctyři. Přitom měl zřejmě komentátor dobrý pocit z dobře vykonané práce.
Není chyba nechat v televizi půl minuty ticha. Když není co říct, nemusí se hovořit za každou cenu (chlap také nemluví, když nemusí, ne?). Nemusím být odborník na vše. Měl bych však odborníka najít a pozvat na spolukomentování. Je lepší věřit obrazovce. Ti, kdo na ni informace vkládají, mají zřejmě nejaktuálnější informace. Měl bych si dokázat svůj svět tvořit sám.
Shrnutí. Vadí mi, co z toho všeho cítím. Určitou chudobu ducha (definice: nedostatek iniciativy, přemrštěné uspokojení ze sebe sama). Chudoba ducha u komentátorů, chudoba ducha u programových pracovníků STV, kteří komentátory vybrali (a podle toho, že se je nesnaží nahradit, jsou s nimi zřejmě spokojeni), chudoba ducha u vedoucích pracovníků STV, kteří neměli ambice něco víc dokázat. Je mi z toho smutno.
... ... ... ... ale věřím, že může být líp. Proto to píšu.
P.S. Bod 3) dokážu pochopit. Člověk má prostě pocit, že MUSÍ stále mluvit a NEDOKÁŽE udělat dlouhou přestávku. Dá se to však naučit.
