... vliv na veřejné dění. Samozřejmě i v takové zemi je hromada problému, korupce a špatných rozhodnutí, nicméně lidé v čele krajiny se do čela dostali ne proto, že podlezli konkrétnímu politickému režimu (diktátorovi, skupině oligarchů), ale proto, že podlezli veřejnosti. Veřejnost občas hlasuje za nevhodné kandidáty (populisty), určité štěstí však spočívá v tom, že může své rozhodnutí po čtyřech, osmi, dvanácti letech změnit a zvolit jiného populistu, který, pokud neudělá nic jiného, alespoň vyhází část staré garnitury. V parlamentní demokracii prostě nemají politici svoji pozici ve střednědobém horizontu jistou a podle toho se chovají. Neriskují realizovat vyloženě destruktivní projekty, mnoho věcí se realizuje na alespoň standardní úrovni, občas se něco povede i dobře. V socializmu spousta věcí doslova "padá na hubu". Ať je to Rusku, Čína, Severní Korea nebo země bývalého východního bloku, ve všech těchto zemích se v "rámci rovnoprávnosti" dostaly do řídících pozic spousty lidí, kteří na to intelektuálně a vzdělanostně neměly a primární byla jejich oddanost straně. V Rusku se kolektivizací zemědělství podařilo dostat produkci potravin na kolena, určitý šlendrián jménem Lysenko zastavil sovětskou genetiku na dlouhá desetiletí, čínská kulturní revoluce způsobila ohromné kulturní škody a smrt statisíců až miliónu lidí. Jak dopadla Severní Korea, vidíme dodnes. Paradoxní je, že stejné věci, které se dnes dějí v Severní Koreji, se v minulosti děly i v Rusku (a v menším i u nás) a přesto se stále najdou jedinci, kteří na dobu socializmu vzpomínají jako na dobu lepší, než je dnes.
V roce 1948 udělali sousedé pogrom na dům mých prarodičů a vyrabovali ho. Dědeček pracoval v bance, vyhodili ho (prý na jeho místo museli přijmout dva lidi) a už nikdy nenašel pořádnou práci (když jsem byl malý, pracoval jako kulisář v České televizi). Rodiče dědečka museli nechat obdělávat pole družstvu a při měnové reformě v roce 1953 jim propadla spousta peněz. Mámu, když chtěla jít na gymnázium, skoro nevzali. Doslovně, protože měla "nábožensky založenou matku". Když bylo mojí mámě 7 let, nastěhoval nám místní výbor do prvního patra nájemníky, nějaké Neužilovy. Že prý je náš dům pro naši rodinu moc velký. Samozřejmě nic neplatili. Když mě bylo sedm, ještě u nás byli. Když jsem začal chodit do školy, byl problém, že některé učitelky byly ze sousedství a podle slov naší babičky "zuřivé komunistky". Při pohledu zpětně, asi měla pravdu. Někdy v sedmé nebo osmé třídě jsem se porval se synem zástupkyně řiditele. On chtěl mojí hlavou rozbít skleněnou vitrínu, ona ho pak tahala po škole a všem ukazovala otisk mého chrupu na jeho ruce. Na konci gymplu jsem už měl docela dost "řečí", aby mi udělaly problémy, ale naštěstí přišla revoluce, já odmaturoval a byl nový svět. Mám štěstí. Sice jsem začal úplně od nuly, ale dostal jsem šanci, kterou moji prarodiče ani rodiče neměli. Nikdy jsem doopravdy nepřemýšlel, že kdyby socializmus nepřišel, mohl bych žít líp. Je to zbytečné. Pozitivum vidím, že jsem měl šanci "růst pomalu". Dodnes se mohu těšit z každé nové věci, kterou si koupím. Moje děti už budou považovat spoustu z nich za standard a o tuhle radost přijdou. Trochu mě to mrzí, ale nelituju, že žijí ve světě, ve kterém žijí. A pak přijde nějaký pitomec a začne vykládat, že za socializmu bylo líp :).
Problém socializmu je v tom, že pokud nejste loajální strané a nemáte do jisté míry vymytý mozek, šanci nedostanete. Tedy. Abych byl upřímný. Pokud jste člověk s IQ 70, pak vám socializmus může vyhovovat. Socializmus "jen" neumožní schopným lidem získat vlyv na základě schopností. Soukromé podnikání v něm neexistuje, takže člověk nemůže porovnávat. Lidem totiž většinou nevadí, že mají málo, pokud soused nemá víc. Uniformita do jisté míry potlačovala závist, neumožnila však schopným lidem se prosadit. Spousta intelektuálů utíkala a země se musela uspokojit s těmi, co zbyli. Pokud vám vadí, že dnešní politici (podnikatelé) dělají chyby, je třeba si uvědomit, že tehdy bylo ve vedení podstatně méně schopných lidí, kteří logicky dělali podstatně více chyb. Navíc je problém už v systému. V Rusku, Číně, Severní Koreji, na Kubě, atd. se k moci dostávali lidé vyloženě bezskrupulózní, kteří nakonec skončili u diktatur a kultu osobnosti - což s myšlenkou rovnosti, volnosti, bratrství nemá už vůbec nic společného. Čím větší diktatura, tím víc byla zem vedena do záhuby. Režimům bylo jedno, kolik lidí zahubí - věrnosti straně (diktátor=strana) bylo podřízeno vše! Není divu, že si spousta lidí v zemích východního bloku ťukala na čelo a uvažovala o emigraci, přestože to u nás zdaleka tak drsné nebylo. Lidé, obdivující Rusko a tvrdící, že Janukovič udělal dobře, když se rozhodl vzepřít imperialistickému USA a EÚ, jsou buď dobře zaplaceni nebo politicky a historicky naivní nebo prostě staří a zapomětliví (nebo hloupí). Jasně, že USA nejsou svaté, jde jim o zisk a jsou politicky bezskrupulózní! Jasně, že například Británie byla velmoc, která jako první zavedla koncentrační tábory! Jasně, že má každá velká země máslo na hlavě! Ale.
Socializmus ohlupuje. Víte, proč je u nás tolik zahraničního kapitálu? Proč máme málo úspěšných velkých slovenských firem? Protože jsme po pádu režimu nedokázali být konkurenceschopní. Stejně jako je dnes na Ukrajině pro domácnosti dotován zemní plyn, byla dotována spousta věcí. Byl malý výběr, banány byly jen o vánocích, ale to, co bylo, nevypadalo být drahé (o tom, že to je do jisté míry relativní, jsem cca před půlrokem četl analýzu, ale teď ji hledat nebudu). Byli jsme chováni v zoologické zahradě. Režim skončil a my za desetiletí "umělého odchovu" zaplatili daň ekonomickou a obchodní nekompatibilitou. Potrvá ještě dvacet let, než se lidem v bývalé západní Evropě začneme rovnat. Není to však chyba západní Evropy. Je to chyba socializmu. Dostávali jsme základní životní potřeby, bez přemýšlení je přijímali, umlčovali ty, co zvedli hlas a nepřemýšleli nad tím, že to nemusí být navěky. Ve skutečném životě bojuje primárně každý sám za sebe a toto je něco, co ostatní země věděly a my ne. Příklad. Díváme se na striktně muslimské země a rozumíme, že pokud nevzdělávají ženy a jednají, jak jednají, není jejich celková úroveň vzdělání, vědy, výzkumu, práce a služeb konkurenceschopná. To samé platí v zemích, které se ze socializmu ještě zcela nevymanily a ve kterých se spousta investic a úsilí ztratí v černé studni korupce a oligarchického (autokratického) systému. Čím méně lidí je na svých pozicích díky svým schopnostem, tím hůře pro celou společnost. Jasně, že Putin vypadá a působí v porovnání s lehce ustrašenými západními politiky jako chlap. Bez toho by nepřežil. To ale neznamená, že dělá dobrá rozhodnutí. Rusko je mistr světa v defenzívě (bez Ruska bychom asi dnes všichni mluvili německy nebo vůbec neexistovali), nicméně nedovede se chovat jako velmoc (schází jim skušenost "bez socializmu") a dohodnout se dokáže většinou pouze s diktátorskými režimy. Jednak proto, protože se s nimi často nikdo jiný nechce bavit, ale také proto, že jim více rozumí. EÚ je občas trochu naivní, když podmiňuje pomoc například reformami - Putin se s tím nepáře, dá peníze na dřevo a jasně definuje, co chce (přičemž nějaké reformy mu mohou být ukradené).
Jako člověk, který tolik nepropadá osobnímu šarmu jedince, si myslím (vím), že demokratický systém umožňuje víc. Neubíjí schopné lidi (myšleno spíš psychicky, nez fyzicky). Není podstatné, v jaké straně jste. Můžete podnikat s tím, že to sice není snadné, ale alespoň vám nikdo firmu vyloženě nesebere. Pokud se nám nelíbí mocní tohoto světa, nemusíme s nimi pracovat a vytvoříme si svět (společenství lidí) vlastní. A i když se zrovna nedaří vám, je možné věřit, že vaše děti se budou mít líp. Přes všechny nedostatky západního světa je toto nediskutabilní.
P.S. Doopravdy schopný a poctivý politik se objeví nejčastěji tehdy, když je krajina v takovém srabu, že to nikdo jiný nechce dělat :).
P.P.S. Tento blog jsem napsal poté, co jsem se s jedním člověkem dostal do diskuse na Facebooku. Napadlo mě, že podobných lidí mohu potkat v budoucnu víc a nechce se mi se opakovat :).
