
To je on. Jeho koupi jsem si tehdy odůvodnil tak, že při jeho potravních nárocích je jeho šance na přežití u nezkušeného člověka velmi nízká - takže pokud ho koupím, možná mu tím zachráním život.

Po třech měsících můžeme hrdě říci, že žije - a dokonce vypadá vykrmenější, než po nákupu. Nicméně musím říci, že se jedná o značně náročného chovance. Choval jsem (a množil) doma všechny možné hlodavce, takto náročného živočicha jsem však ještě neměl. Nabízeli jsme jablka, hrušky, zeleninu, semena, nic. Až když třetí noc začal žrát banány, začal jsem pomalu věřit, že to nebude chovatelský neúspěch. V současné době dostává pravidelně kousek banánu, plus v misce lezou stále nějací zophobasi (sežere 4-6 kusů za noc), sežere na špičku nože pribináčku. Granule pro kočky ho nezajímají, semena také ne. Moučné červy by možná žral, kdyby neměl zophobasy. Pokud mu dáme do klece několik čerstvě zabitých sarančat nebo cvrčků, nezbyde z nich do rána nic. Občas dostává kousek bílku z čerstvě uvařeného vajíčka, kromě banánů žere také mango.

Pro obyčejného člověka má africký plch dvě zásadní nevýhody. První: vylézá až za naprosté tmy, přes den z kokosového ořechu nevykoukne. Jediný způsob, jak skontrolovat, jestli stále žije (pokud pominu fakt, že potrava mizí a bobky přibývají), je vytáhnout jeho kokosový ořech, vyndat z něj všechnu vystýlku a nakonec i na dně "přilepeného" plcha (přesně tak jsme to udělali kvůli těmto fotografiím). Na druhou stranu, tento systém má jednu výhodu - pokud potřebujeme přes den vyčistit plchovi klec, prostě ho vyndám i s ořechem, odložím ořech k dceři na hlídání, vyčistím klec a vrátím ořech zpátky.

Druhá nevýhoda: plch je zvíře citlivé na stres. Když jsem ho doma poprvé šoupl do klece, nalezl jsem ho za deset minut na tom samém místě (napoprvé jsem se lekl, jestli nedostal infarkt). Až když jsem se ho pokusil vzít do ruky, začal se hýbat. Docela jsem chápal, že v Zoodome měl stále stres. Představte si, že jste noční živočich, ve dne spíte a místo toho vás už měsíc někdo přes den každou hodinu vyklepává z ruličky od toaletního papíru a bere do ruky (a to se v té ruličce držel zuby-drápky). To byste měli ocuchané nervy i vy. Nicméně po třech měsících se moc nezměnilo. Plch buď na ruce "zasekne" drápky a nehýbe se, nebo se rozeběhne, utíká (pokud to jde) směrem vzhůru a většinou se nakonec dotyčnému usadí za krkem (i když se bojí trochu méně). Opět to však má výhodu - pokud se nehýbe, dá se vyfotit.

Některým africkým plchům může upadnout ocásek a nový jim už nenaroste. Proto první istrukce pro Zuzku zněla - nechytat za ocas.

Má tenounké průhledné uši. Odhaduji, že jimi ve tmě poslouchá, kde se hýbe hmyz. Fascinuje mě jeho schopnost otáčet současně každé ucho jiným směrem. Problém je, že poněvadž má značně vyvinutý sluch, trhne sebou při každém nečekaném (i docela slabém) zvuku. Pokud se ptáte, co řekla moje žena: po týdnu, kdy jsme si se Zuzkou mysleli, že plcha nezaregistrovala, přišla a zeptala se: "Jak se má ta potvora?" Z našeho spikleneckého chování věděla o přírůstku už první den :).
Plšík africký - víc o něm: v češtině , v angličtině .
Doplněno16. 4. 12:30: Pustili jsme si na DVD film "Hvězdný prach". Ke konci filmu je hlavní hrdina přeměněn na "myš". Tedy, má být (i podle knihy) přeměněn na myš. Ve filmu se mluví o "myšákovi". Ve skutečnosti je přeměněn na plcha. Přesně stejného, jako máme my (poznala to i Zuzka, která při pohledu na zvíře vykřikla jako první: "plch!").Tvůrcům filmu asi připadala myš se svým holým ocáskem příliš "myšoidní" ... :).