Žaneta je má žena. Před dvanácti lety jsme spolu (a s naším tanečním klubem Karolína) trávili vůbec první velikonoce. V pondělí ráno nás vzbudil klasický velikonoční poprask. Ženy byly tahány pod sprchu a aby toho nebylo dost, byly připraveny kýble s vodou.
Každý chlap velmi rozumně odevzdal svoji ženu, aby ji strčil pod sprchu a polil vodou někdo jiný (nikdo si to nechce se svojí drahou polovinou rozházet). Jenže, když strkali pod sprchu Žanetu, nebyl nikdo, kdo by vylil ten kýbl. Tak jsem ho popadl a vychrstl jeho obsah na Žanetu. Všeobecně mám v takovýchto situacích velmi špatnou mušku, jenže tehdy jsem se vyjímečně trefil a Žaneta dostala čelní zásah ledovou vodou od hlavy až k patě. Vyškubla se svým "držitelům" (člověk, který někoho "drží" je "držitel" ne?) a vrazila mi facku. Ještě dnes si pamatuju jak sedla. Pak se mi vrhla okolo krku. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat.
Jak jsem napsal na začátku, vzpomínám na to dodnes s láskou. Byla to jediná facka, co jsem od ní dostal, tudíž se mohu hrdit tvrzením, že mě má žena nebije (asi mě má ráda). A protože se včera Žaneta s všemi našimi dcerami zbalila a jela navštívit babku a dědka do Bánoviec nad Bebravou, sedím doma sám a stýská se mi. A když se řekne velikonoce, vzpomenu si na velikonoční "facku".
