Pozorujeme konflikt Pelegrini - F*co. Kdo vyhraje?

Včera jsem při vyhlášení Kisky a Pelegriniho měl pocit, že v dotyčný moment oba táhnou za jeden provaz. Neřeším, proč se Lajčák dostal do situace ohledně demise, neřeším Marrákeš, podstatné podle mě je, že v moment oznámení demise začala velmi pravděpodobně probíhat v zákulisí a vládě jednání, že kterých Pelegríni nebyl nadšen. Na křeslo ministra zahraničí se pravděpodobně cpaly různé existence a vypadá to, že podobně, jako Pelegrini nebyl schopen prosadit změnu přístupu k Marrákeši (na který nemám vyhraněný názor), nebyl by schopen ani zabránit, aby se stal ministrem zahraničí někdo, z koho by neměl radost. Jediná reálná věc, jak věci mohl zabránit, bylo přesvědčit Kisku, ať demisi nepřijímá a Lajčáka, ať se nebrání. Dost možná i před nimi vyložil soukromě karty na stůl. Pokud toto nastalo, tak je mi to do značné míry sympatické, protože to znamené, že všichni tři měli v dotyčný moment stejný cíl: Zabránit, aby se Fico nacpal do pozice ministra osobně nebo tam prosadil někoho ze svých přívrženců. Takže Kiska stál před kamerami, oznámil, že si bere čas a Pelegrini mu za to vzápětí děkoval a projevoval vděčnost, že to dopadlo, jak to dopadlo. Celé je to nestandardní, ale současné vláda stanovuje natolik nové hranice nestandardnosti, že je to vlastně normální.

Předešlé prskání zástupců SNS už také cosi naznačovalo, ale dnešní komunikace F*ca konflikt mezi ním a Pelegrinim podepisuje a orazítkovává.