Proč? (komentář k událostem v DNV)

Střelec v DNV si společnost kolem sebe dehumanizoval. Jedná se o podobné uvažování, jaké má například voják na bojišti: Vidí maximálně ruku házející granát, vidí nepřátelský bunkr, linii. Chce je zničit a neuvažuje, že to jsou lidé jako on. Střelec v DNV byl vytočený svými sousedy, systémem, který nezasahoval a ostatními, kteří byli (zřejmě podle něj) "mlčící masou". Myslím, že dopředu věděl, že vyjde ven a bude střílet kolem sebe, dokud mu vystačí náboje nebo dokud ho nezabijí. Z jeho pohledu se jednalo o formu "protestu". Střílel po policistech, reprezentujících systém který "nefunguje", střílel po "mlčící mase". O jeho snaze se udržet ve stavu "dehumanizace" svědčí podle mě ona nasazená protihluková sluchátka. Nechtěl nic slyšet, nechtěl být vyrušován.

Nemyslím, že se jednalo o člověka zásadně psychicky narušeného (i když by si to mnozí policejní vyšetřovatelé přáli). Když si vybavím, co se psalo v případech podobných masakrů v zahraničí, jsou pachatelé označováni za osoby často inteligentní, spořádané, tiché, nenápadné, slušné, dobré studenty nebo zaměstnance. Nevybavuji si, že by kdy něco podobného vykonal člověk ve společnosti populární, obdivovaný, spokojený s životem, s prací, s rodinou. Považuji za málo pravděpodobné, že by něco podobného udělal člověk od přírody pozitivní. Lidé, střílející kolem sebe, jsou často osobnostmi, kterým schází schopnost razantně jednat (v první fázi). Nepřestěhují se, nenapíší blog, nedonutí úřady konat, nevyventilují se (čímž netvrdím, že tyto aktivity - kromě přestěhování - musí zásadně pomoci). Místo toho trpí, hryžou se, stresují. Všechno se v nich ukládá, dokud nejsou zahnáni do kouta, kde mohou (ale nemusí) explodovat.

Když se nad tím zamyslím, absolutně souhlasím s dnešním státním smutkem. V minulosti byl vyhlášen při smrti Kaczyńského, po důlním neštěstí, nehodách autobusů, po pádu letadla, po smrti papeže. Událost v DNV nejen, že k tomuto seznamu patří, je ještě cosi navíc. V případě předcházejících státních smutků se totiž jednalo o události, které jsme buď nemohli ovlyvnit nebo o chyby jednotlivců. Masakr v DNV je první vyhlášení státního smutku, které je možné označit za chybu všech. Nejen dotyčných sousedů, nejen systému, který nedokázal konkrétní situaci v minulosti zvládnout, nejen dotyčného střelce, kterému neomluvitelným způsobem praskly nervy. Primárně je problém v nás všech. Nejen, že jsme do jisté míry "mlčící masou". Jsme masou, která dokáže "lézt na nervy". Každá naše arogance, nevšímavost, protivnost nebo výsměch se ukládá. Kdysi dávno jsem četl, že každý člověk má pomyslnou mísu, do které "ukapávají" negativní emoce předané ostatními. Ta mísa je hrozně velká, jednou se však naplní a pak stačí kapka a přeteče. Je pravdou, že sousedské spory, nevšímavost systému a mlčení mas bylo pro střelce z DNV poslední kapkou, jeho mísa se však začala naplňovat už dávno před tím. Každý, kdo do ní v minulosti přispěl, má svůj podíl viny.

Prosím, neberte to, co píšu, že se dotyčného zastávám nebo s ním sympatizuji. Jedna věc je chápat, že existuje cosi jako přeplněná mísa a dehumanizace ostatních, druhá věc je dokázat se s něčím takovým vyrovnat. Já (například) bych se do kouta zahnat nenechal. Na druhou stranu je faktem, že ve společnosti žije spousta lidí, kteří, stejně jako střelec z DNV stojí tak trochu mimo. Nemají rodinu, jsou uzavření, příliš nekomunikují. Ano, mohou být takové povahy. Jenže stejně dobře se může jednat o jedince zahnané do kouta (přesněji "do bytu"). Neprosadili se, nenašli partnera, nenašli přátele. Tací lidé prožívají přetečení své mísy nepoměrně hůř. Pocity, které budou mít, je mohou zničit (což už je samo o sobě tragédií), pokud budou mít dostatek agresivity, nedostatek zábran a zbraň po ruce, může z toho být podobný masakr, jako v DNV.

Problém je, že se tomu nedá zásadně předejít. Ano, řešení je, aby se ve společnosti každý sám za sebe víc snažil nenaplňovat mísy těch ostatních, ani to však nestačí. Vždy se najdou důvody pro podobná jednání, vždy budou lidé, jejichž mísa přetekla. Nejčastější příčiny masakrů v zahraničí byly problémy s partnery, ve škole, v zaměstnání. Vybavuje se mi, jak jsem kdysi o jakémsi známém člověku četl, že byl zabit svým sousedem po hádce o kus zahradní hadice. Důvody jsou často banální, často zabíjí lidé, kteří se do té doby projevovali normálně a u kterých ani psychologickými testy nebylo co odhalit. Zavřeme člověka preventivně do vězení jen proto, že má deprese, je uzavřený a samotář?

Pokud mě na současné situaci něco štve, tak to je hysterie. Najednou chceme (a teď nemluvím jen o politicích) rychle, rychle přimout opatření, která podobným akcím v budoucnu zabrání (politici činí zbrklá rozhodnutí často proto, protože je k tomu tlačí masy). Žádáme, aby státní správa v budoucnu řešila sousedské konflikty razantněji. Říkám: "Dobře, nechť státní správa doopravdy řeší sousedské spory razantněji. Ať to však nedělá kvůli masakru v DNV. Ať si dá víc času a udělá to pořádně (pokud to jde). Kvůli lepšímu životu nás všech, ne jako hysterickou reakci na masakr." Nechť si nikdo nenamlouvá, že díky tomuto opatření bude v budoucnu podobnému jednání zabráněno.
Pokud dokážeme reagovat pouze na extrémní podněty, máme problém. Teď se jednalo o střelbu na sídlišti. Co, když to v budoucnu bude střelba na škole? Nebo v nějaké firmě? Budeme vždy žádat, aby se okamžitě vyřešilo zrovna toto a toto? Nepotřebujeme střelbu na škole, abychom si uvědomili, že na školách existuje šikana a drogy (slyšel jsem nedávno vykládat, jak dítě, ne o mnoho větší než naše dvanáctiletá Zuzka, mezi řečí rodičům zdělilo, že mají ve třídě spolužáka, který kouří marihuanu a prý už vyskoušel i "něco tvrdšího"). Uvědomíme si to, až když se na některé škole stane podobný masakr? Pokud chceme doopravdy řešit například šikanu nebo drogy, můžeme začít hned a nemusíme čekat, až se něco stane. Střelec v DNV měl v něčem pravdu. Jsme (často) "mlčící masa". Vyburcuje nás jen extrémně silný podnět. Dokážeme s tím něco udělat?

P.S. Nemyslel jsem si, že o tomto budu psát. Omlouvám se, že otravuji s dalším článkem na toto téma. Mám však pocit, že se tu až příliš často řeší věci jako psychická narušenost dotyčného, problematika držení zbraní nebo nekonání státní správy. Myslím, že základní problém leží kdesi trochu jinde, hlouběji.