„Tady jde život svým tempem, sem tam někdo zmizí a po nějaké době se dozvím, že odešel navždycky." Píše mojej mamke. Pred piatimi rokmi prišla bývať do zariadenia pre seniorov. Nikdy sa nevydala, nemala deti ani vnúčatá a sama sa o seba už nevládala postarať. „Daří se mi dobře, jen oči se značně zhoršily a také sluch je mizerný. Není divu, vždyť mi bude v září 100 let! Nikdy mne nenapadlo, že zde budu tak dlouho. V poslední době si stále vzpomínám na dávné časy, hlavně na mládí, protože z naší třídy z gymnasia už nikdo nezůstal a nejhorší je pocit osamění." Ak by niekto chcel prečítať list písaný mojou rukou, musel by sa ponamáhať oveľa viac, než ja pri čítaní jej viet. Napriek tomu: „Za špatnou úpravu se snad nemusím omlouvat. Pochopíte, i když mne samotnou to překvapuje. Nemohu si zvyknout na své vady." Píše bez chýb, trochu archaickou gramatikou. Vždy tak hovorila. Ticho, pomaly, vážila každé slovo. Právnička. Susedka mojich babičiek. Odišli skôr, než ona. Jej kontakt so svetom sú teraz len sestry, ktoré sa o ňu starajú a listy - aj mojej mamke a sestre.
„Některé věci jsem nevěděla, Marcela mi o tom neřekla. Také o ní nic nevím už 3 roky. Byla zde za mnou, ale pak už se neozvala, ačkoliv jsem jí psala. Platí zřejmě přísloví „sejde z očí, sejde z mysli". Takový je život." Život je však taký, že pani Marcela, ďalšia susedka storočnej panej, umrela ani nie šesťdesiatročná na rakovinu, ktorá mala veľmi rýchly priebeh. Pani Věra o tom netuší, nemal jej to kto povedať.
Písať jej nikto nepomáha, nemusí diktovať iným. Z toho, čo píše, čítam čistú myseľ a dobré zdravie. Obdivuhodné. Nesťažuje sa, nenarieka. Z riadkov ide pokojná energia pomalých dní vo vlastnom svete, ktorý tvoria najmä spomienky. Aj takto môže vyzerať svet storočnej panej. Mnohí sa staroby bojíme. Ďakujem, pani Věra, že mi ukazujete, aká dôstojná a pekná môže byť.
