Viem, cudzie listy sa čítať nemajú. Ale možno po toľkých rokoch už listové tajomstvo nie je také striktné...
„V sobotu jsem byla na hřbitově, vzala si hrábky, trochu to tam dala do pořádku a donesla kytky. Tatínkovi jsem koupila zase ten podzimní koš, babičce koš s bílými chryzantémami a tetě Lidě žluté všesvatinky. Svíčky bohužel nikde nejsou." Pre cudzích sú to nič nehovoriace slová, no ja vidím tie rodinné malé hroby, kam som s babičkami neraz šla. A poznám príbehy o ľuďoch okolo nich. Nevedela som, že si babičky písali. Ako dieťa som ich vnímala často ako jednu bytosť. V čase listov prababička - Babi Babi - žila s nami na východnom Slovensku, pomáhala s pravnúčatami mladej čerstvo rozvedenej zamestnanej vnučke. A babička - Babi Lidunka - v Brne chodila do práce. Vo voľných chvíľach teda písala listy na starom písacom stroji. A aj vtedy, keď jej bolo smutno: „Moc mi chybí to naše pokecání, jsem tady jako siroteček a ani nemám moc chuti k jídlu, ale aby sis nemyslela, neodbývám se, dokonce si vařím", referuje dcéra matke. „Od příštího týdne se musím dát do šití, protože toho tady mám haldu a taky potřebuju penízky." O chvíľu čítam o sebe: „Hana mi říkala, že Marunka byla moc hubována za nepořádek v aktovce a trojku v žákovské knížce, tak holt na ni musíš být přísnější a každý den se jí do té aktovky podívat. Samozřejmně, že úlohy si musí psát sama, ale hezky, chyby ji neopravíš, to bych v té slovenštine nezvládla ani já." Na kriky pre neporiadok si pamätám. A trojok veľa nebolo. Čítam ďalej a dozvedám sa, že babička organizovala preteky v šerme a po nich dostala darčeky „Od Maďarů dvě láhve tokajského vína, to už schovám na Vánoce, od Němců vlajku a propisku a od Rakušáků šálu." A kôš s chryzantémami na hrobe niekto ukradol, „ti lidé jsou nenechavci i na hřbitově!" A o pár týždňov, čítam, už sa chystá babička k nám. Plánuje cestu, balí sa. „Ještě se ti musím přiznat, jakou jsem si udělala radost, v Tuzexu jsem si za marky od Herty koupila takový umělinový kožich dubeňák, je to italská výroba, sedí mi jako ulitý, je lehký a teplý."
Čítam si kúsky obyčajných dní mojej babičky, prababičky, mamky, sestry. Sú v nich spomienky na susedov, na babičkiných kolegov, ktorí ma nosili na rukách, na koncerty, ktoré sme spolu inokedy absolvovali, na babičkino šitie, potulky po meste, tetu z Nemecka, vyváranie, choroby, cesty mojej mamky, na dobu, keď sa veľa vecí nedalo zohnať aj na tajomný drahý obchod, ktorému som nerozumela. Banality. No pre mňa nie. „Musím napsat ještě pár slov Marunce a Julince, aby jim nebylo líto, že nic nedostaly." Všetky listy sa končia rovnako, známym babičkiným hranatým podpisom:
Z kôpky v obálke na mňa vypadne ešte dopis, je oveľa starší - telegram s lastovičkou. „Prešov, august 1972. Srdečné blahoželanie v Tvojím milým meninám praje Tono a celá rodina." Poslal ho mojej mamke môj otec, rok pred mojím narodením. Nehodí sa sem tematicky. No tiež ma priklincuje do kresla. Chcem byť teraz sama. Premýšľať a predstavovať si. Moju mamku, keď bola mladá. Môjho otca zaľúbeného. A po rokoch si vyvolávať prvé spomienky na babičky - ktorým som kreslila obrázky a ktoré sa so mnou učili do školy. Je to preč. Ale mám v rukách svedkov tých dní. Aká som rada, že ich mám.
