Prostě dostat to ze sebe. Pro šťourali mám jen upozornění, že proti paní, kterou ve článku budu zmiňovat, nic nemám. Naopak je mi jí líto. I když ano, přiznám se, v první chvíli jsem se jí i bála.... prostě jsem se bála, že končí chvíle klidu na pokoji,kde jsem byla dosud sama, a že začíná teror. Ale znova opakuji, nic proti ní, ona za to nemůže.... Tak k věci - dnešek byl pro mě krutý. Po tom, co jsem dopsala článek s názvem SLOVO do blogu, mi v jednu hodinu v noci na pokoj přivezli starou ležící dementní paní. Celou noc tu kolem ní běhali, ona vykřikovala nesmysly. Kdysi jsem s podobnou paní ležela na pokoji - přes den umírala a v noci ožívala, vylézala i přes zábrany z postele, aby nakrmila imaginární kočku. Navíc po všech, včetně mě, házela vše, co jí přišlo pod ruce a titulovala nás všemi sprostými slovy, které si člověk umí představit. Takže jsem nyní měla s této paní strašný strach a bylo mi z toho až na zvracení. Navíc jsem měla strašné bolesti a ani injekce na bolest a opiáty, co mám, nic z toho na tu bolest nepomáhalo. Takže jsem ráno už brečela bolestí a psychickým vyčerpáním. Ten hodný pan doktor, o kterém jsem psala, mě tu konejšil a nakonec se domlouval s mým ošetřujícím lékařem, co se mnou. Nabídli mi jednolůžkoví pokoj. Ale to jsem odmítla. Mám určitý druh klaustrofobie a nesnesu být uzavřená v pokoji, takže mívám pootevřené dveře a ten jednolůžák je na začátku oddělení, takže každý, kdo by přicházel a odcházel, by na mě viděl. Takhle jsem na konci oddělení a mám tu i tak soukromí. Navíc jsem člověk, co potřebuje společnost, takže tam by mě to psychicky ještě víc ubíjelo. Navíc ta paní je už dnes, po té noci, lepší a už nekřičí, takže si i tak připadám sama, protože ona už naopak zase jen mlčí... jen je nevýhoda toho, jak tu kolem ní běhají, ale nejsem v hotelu, takže tohle naprosto chápu. No a nakonec se jim to, že tu jsem s ní hodí, protože jí hlídám, aby si nevytrhla infuzi, jako to udělala v noci. A navíc jí ještě dávám průběžně napít. Takže kolem ní nemusejí běhat tak moc. I přesto, že mám bolesti a to fakt veliké, tak se o ní starám. Aspoň se odreagovávám a připadám si potřebná. Ty bolesti jsou fakt strašné a už aby nebyli, nebo zešílím.... Směju se, i když se mi chce brečet a křičet. Nechci vypadat jako chudinka co chce litovat, ale tak nějak cítím, že někdo určitě víte, jak mi je a chápete. Snažím se myslet pozitivně, ale občas není síla. Abych pravdu řekla, pomáhá mi i dost to, že jsem na oddělení, kde se cítím jako "doma", protože už tu ležím po několikáté. Navíc personál je tu na mě moc hodný a někteří lidé z personálu jsou moji přátelé i mimo nemocnici. Všichni jsou tu na mě milí, téměř ve všem mi vyjdou vstříc, pokud to jde. Mám tu komfort atd. Ale jasně, doma je doma. Ale i tohle dělá moc a i proto se ještě jakžtakž zvládám usmívat. Co mě ubijí je, když vidím, jak někteří lidé z personálu zde trpí tím, v jakém stavu mě nyní vidí. A já je chápu. Ono být normální pacient, tak je to jiné. Ale když takhle vidí svojí kamarádku, je to pro ně těžké. Taky mám tu nejskvělejší rodinu a to musím stále opakovat, protože si toho moc vážím. A též mám kolem sebe úžasné přátelé!!! Vážím si téhle podpory a moc mě to drží nad "vodou"...
Všem patří jedno velké DÍKY!!!!
