Pohled ženy na fotbal ;-)
Průměrná žena uvažuje, proč ten její miláček vlastně tak šílí, když je nějaký zápas v televizi. To se již předem plánuje, jak si přehodit směnu, manželka nesmí u sledování ani pípnout a to nepíši o těch, kteří šílí přímo na hřištích, za jakéhokoliv počasí, případně chodí na televizi do hospody, tam je ta atmosféra asi ta pravá, to se zapije vítězství i porážka.
Žena marně přemýšlí, co vlastně ten její na té kopané vidí. Nejdříve se hrají hymny, hráči si vymění vlaječky a pak se začnou navzájem okopávat, podrážet si nohy a teprve až rozhodčí pískne, tak se jako omlouvají. Pokud je někdo napomenut, či nedej bože vyloučen, to jsou nádherné ublíženéscény, lépe by to nesehráli ani profesionální herci.
Stále se tam někdo povaluje, ufňukané primadony, které potom vstanou a nic jim není, hlavně, že si vykoledovali nějakou tu kartu, nebo alespoň trestný kop. Věčně se postává a pokulhává, při vhazování od postranní čáry se zdržuje, porušuje pravidlo, že hráč nestojí na místě, kde k autu došlo. A nakonec hodí stejně míč přímo na kopačky protihráče.
Takový odkop od branky, to je předem darovaný míč druhé straně.
Když již dojde konečně po nekonečné době k vyložené šanci, ten ubožák se tak lekne, že místo střely volí přihrávku obsazenému spoluhráči. A pokud se přece jen odváží vystřelit, většinou rovnou do náruče brankáře, nebo z pár metrů netrefí tu obrovskou bránu.
Nejlépe umí naši fotbalisté hrát malou domů. Největší sranda je, když si dají vlastence.
Pokud náhodou dají přece jen gól, může se celý ten mužský národ zbláznit radostí. Že další tři dostanou, za to může vždy trenér.
Co tedy tak oslnivého muži na tomto sportu vidí? A zač vlastně ty mátohy na hřišti berou ty nekřešťanské peníze? Vždyť kolik zápasů má skutečně velkou sledovanost? U nás vidíme spíš poloprázdné ochozy.
Na závěr si hráči navzájem vymění propocené dresy, v tom je vlastně celá ta sláva.
Pohled ženy na hokej ;-)
Hokej? Tak to je docela jiné kafé! Nemyslím tím naši ligovou úroveň, ale reprezentační zápasy sledují hodně i ženy, tam se něco skutečně děje.
Urostlí krásní chlapi, úžasná rychlost, nebojí se žádné rány, panečku, to je docela jiný zážitek.
To se mění i něžné pohlaví v zuřivé fanynky, které by z fleku mohly nahradit televizní komentátory. Každá ví dobře, že rozhodčí píská pro druhou stranu, vidí naše neexistující fauly a záměrně nevnímají ty z druhé strany.
A ty nervy, kdy se vede o branku, či o tu jednu prohrává, to i ta nejsvědomitější hospodyňka nechá večeři večeří a mnohdy z ní padají slova, která v běžném životě snad ani nezná.
Při hokeji se dokáže žena rozčilit, že rozhodčí nerozezná bodyček od faulu, křičí při každém naražení našeho hráče na mantinel. Že naši dělají totéž, je pochopitelně v pořádku.
Hráči většinou ukázněně odcházejí na trestnou lavici, pravda, někdy se hádají a porvou, ale to patří jaksi k věci.
Zákroky brankářů často patří do říše snů, jen kdyby to tak ovládali ti naši, to by pak bylo terno.
Ještě kdyby tak naši hráči lépe ovládali přihrávky, viděli volné hráče a dokázali přebruslit soupeře…
Pokud se zápas náhodou, tedy většinou, nepovede, ovlivnil to rozhodčí. Vypíná se televizor, protože hymna soupeře nikoho nezajímá.
To při našem vítězství je slávy, objímání, celé rodiny stojí při hymně v pozoru, jen valná většina hráčů stojí nedbale, někteří snad ani neumí vlastní hymnu.
Podle žen by měl být národním sportem určitě hokej, tady příjmy hráčů nikdo neřeší…
Hokej rodiny stmeluje, i když ani zde si muži neodpustí ironické poznámky vůči svým něžným polovičkám a stále je poučují.
